Pera

Stále dál, jen výš, neochotni si to přiznat,
že i nám v urputném letu ke slunci svému,
pera hoří, pád nás čeká do stínů tenat,
jako bez perutí Ikarovi bájnému.

A psát, psát, neb lepší vypíšeš-li pero,
než bez temperamentu když ti zcela vyschne.
Zašperováni jsme, pijíce Pampero,
na opuštěných peronech našich duší, žhne.

Stále víc, strhaní jsme jako v budíku pera,
Prý „Per aspera ad astra“, „Dum Spiro, Spero“,
čas tlačí nás co ve starém gauči pera,
chvástaví jako pávi pery svými, ač šero.

Ano, ještě jeden zbyl význam slova péro,
ten vynecháme, na ten se už zapomnělo.