Kde bereš tu inspiraci?

I v Tvé otázce,
a v otázkách, na něž není odpovědí,
v očích, tvářích těch, co již vědí.
V pláči i smíchu dětí, i my jsme jimi.

V čase,
v hodinách jež zbývají, v bombě co tiká,
v tónech, hudbě, co v tě proniká,
v lesů chrámech i chrámech ducha.

Ve hledání,
v čtení, psaní, ve slovech i písmu samém,
v tajemství a umu ještě nepoznaném,
v knihách, i těch ještě nenapsaných.

Ve stvoření,
v říších pohádek a fantazií, v duši, nitru,
v klamech i sebeklamech, v noci, jitru,
v moudrosti a pravdě, v jejich hledání.

V lásce, touhách,
ze smrti i života, z pocitů jež mi zbydou,
v časech jež byly, jsou a snad i budou,
v dobru i zlu, ve dne, v noci – to nejčastěji.

V práci,
z radosti i strastí, nemohu si pomoci,
ze zdraví, pocitu moci, bezmoci i nemocí,
ve víně třeba z šípků, v čaji, kávy sedlině.

Ve svitu
Slunce, Luny, ze zázraků přírody i svobody,
v krásách tvarů, žen, lodí, kapky vody,
v ošklivosti zmaru – nadějí, snů, vztahů.

V pohybu,
ve všech světových stranách, časem,
při plavbách, kolmo, vlakmo, šourem,
v majácích, co na mořích i v duši blikají.

V zasnění,
ve snech spících, ve snech bdících,
nejčastěji nad ránem již nespící,
ve snech a nadějích dětí i dětí dětí.

V naslouchání,
od Děsů a Démonů nočního vyprávění,
bohyně Apaté a devíti múz našeptávání,
i bůžek Pan i Pan Vesmír něco napoví.