TU NOC

Tu noc, když jsem na té střeše seděla
a dívala se dolů na dno ulice,
na kterém ses najednou objevil,
tu noc něco ve mně vstalo z popela
a sypalo se to na tvojí hlavu
v podobě vzpomínek na pár bezcenných chvil,
v podobě vzpomínek na pár hubiček,
na tvoje proč jsem tě políbil
a na můj smích to kdybych věděla…

Tu noc jsi přišel z ničeho nic.
Objevil se na dně ulice – můj dětský sen
na bosých nohou a v červeném svetru,
můj dětský sen vzbuzený z popela.
Tu noc jsem tě snem už dál zvát nechtěla,
a stejně to slovo pořád měla na jazyku,
když sis na bosých nohou a v červeném svetru
na vzdáleném dně ulice
zamykal kolo a křivě se smál
a ten tvůj úsměv měl tvar měsíce
a hvězdy očí ti zářily z čela –

Tu noc můj popel se stal úrodnou hlínou,
tu noc všechno kvetlo a já dřív vyhaslá
zase jsem toužila a zas jsem tolik chtěla,
chtěla jsem tančit, toužila po něze,
tu noc jsem ožila a pak se chvěla celá,
vždyť zase mám ráda, a zase bezbřeze.

Celá ta noc byla tak bez břehů.
Proč se mi z lásky vždycky stane cela?
Kolik tvé bosé nohy už psaly příběhů
do prachu dlážděných ulic
a kolik dívčích očí je četlo?
Kolikátý je ten můj a jak bude dlouhý
jestli bude dlouhý a jestli vůbec bude –

Tu noc, když jsem shlížela na tebe dolů,
jsem ve svojí hlavě tančila a smála se.
Tančila jsem sama a jednoho dne,
třeba bychom jednou mohli tančit spolu –

Tu noc, když jsem na té střeše seděla,
se celý svět točil a zdál se jako sen.
Chtěla jsem obejmout hvězdné nebe,
chtěla jsem obejmout svého anděla
na bosých nohou a v červeném svetru,
a vykřičet svou touhu bohu do oken.