Kufr

Je velký, okovaný,
je dřevěný a lodní,
lahvově zelený
plátnem potažený a pevný.
Stojí tam,
kde nosný je trám,
na půdě,
kterou nemám.
Není to skřínka,
nepatří Pandoře,
je můj, a já do něj ukládám
všechna svá hoře.

Vzpomínky na chyby
i chyby samotné,
všechna ta co kdyby
a ano, když říci měl jsem ne,
ta louže slz co jsem vybrečel,
i moře slz, co bylo kvůli mně,
všechny touhy a lásky,
co utonuly v duši mé,
všechen ten strach,
co se i strachu bojí,
všechny ty sny,
co se už nedosní,
všechny časy, zvané blbými,
zpackané mnou, více jinými,
ztracený čas, šikany a vyhoření,
nemoci a bolesti, zrady a pokoření,
všechen ten stud,
za jiné i za sebe,
všechno to mrazivé,
co i napsané zebe,
všechny ty volby,
jež volné jsou všem,
všechny ty pochyby,
kdo vlastně jsem...

To vše do kufru odkládám,
co trápí, či už se nevrátí,
tak se mi, prosím, už nedivte,
že se mi občas kufr obrátí.