Matka v běhu

Ono se řekne běh a vybaví se hlavně dřina a někdy i nechuť. Po necelém roce běhání pro radost už to mám jinak. Ne, že by se mi někdy nechtělo. To se mi tedy nechce často. Našla bych tisíc a jeden důvod, proč neběžet, ale ta touha po pocitu, který se dostaví po běhu, je silnější.

Nevadí už mi déšť, zima ani vítr. Spíše naopak. Ráda překonávám přírodní živly! Ne, nikterak zvlášť se nelepším. Tempo mám stále podobné, jen vzdálenosti zvládnu větší a 12km je zatím můj strop. Téměř 100% běhám pro radost a když mi aplikace (Runtastic se moc osvědčil a bohatě stačí základní verze) naměří něco pěkného, je to jen třešnička na dortu.

Často běhám s dětmi. Tedy ony většinou jedou na kole a já běžím. Nikterak mne neruší, že vidím jen jejich záda, protože alespoň není tolik otázek vyžadujících odpovědi. Mám báječné děti. Ne, nejsem pyšná, tedy jsem pyšná, jako každá máma, ale chci říct, že báječné děti má každá máma. Protože naše děti jsou prostě báječné, jen si toho občas zapomínáme všimnout a ocenit to. A rozhodně nám nejsou překážkou v pohybu. Každý ten drobeček dostává nějaký ten drahokam, který je jen jeho a stojí za to ho objevit a rozvíjet. Jak to souvisí s během? Když vezmete děti s sebou, možná to nebude takové to ono, kdy zcela vypnete hlavu, ale rozhodně to bude o momentu, v němž Vám dojde, jaký poklad v dětech máte. Tak třeba – „Matýsku, jsi v pohodě? Můžeš ještě?“ Jasně mami… jsem v pohodě a jsem šťastnej! Šlápne do pedálů a mizí mi na lesní cestě… Dětská radost a jejich schopnost prožívat daný okamžik je něco, co bychom se měli učit a také něco, co má bezmála každé dítě. Kdyby nic jiného, i taková maličkost, když bychom to dokázali také, nám obrátí život zcela naruby. Často, když běžím a děti se mnou, uvědomuji si, jak podobní jsou tomu, kdo jsem já. Uvědomuji si, že se na ně chci méně zlobit a více je chápat, méně hodnotit a více milovat. Dnes se mnou jela dcera (8 let) na kole v dešti, větru a při šesti stupních. Celou dobu vesele juchala a pískala. Byla jsem unavená a poprosila jsem ji, že bych si dala do uší sluchátka a pustila si k běhu hudbu. Že mi to pomůže trochu si odpočinout. Jasně mami, tak já budu ticho a jen pojedu s tebou. Prostě žasnu! A věřím, že díky těmto zážitkům jim pohyb zůstane zarytý pod kůží na celý život. Kladu důraz nikoli na výkon, ale na radost z pohybu. A zdá se, že radost nás společným pohybem opravdu provází.

Jsem prostě matka v běhu. Když máte 4 děti, vše se kolem nich točí. Nejde to jinak, je to přirozené. Nám mámám se smrskne život na domácnost, prádlo, rozvozy dětí do kroužků… každá máma ví, že být máma je prostě šichta od rána do večera. Je to také takový každodenní běh. Nejsem ambiciózní máma. Můj cíl není vybudovat kariéru, mám skromný cíl a sen. Mít šťastnou a spokojenou rodinu. Toužím po tom, aby jedli dobré jídlo, a tak mám pole, kozy na mléko a 20 slepic. Toužím po tom, aby děti znaly hodnotu rodiny a v srdci měly zakořeněnou lásku k přírodě a respekt ke všemu živému. Chci, aby věděly, že život nabízí mnohem víc než tupé televizní reklamy a honbu za hmotnými věcmi.

Když běžím, běžím pro tu někdy zoufalou mámu ve mně. Tu, která o sobě pochybuje a tápe a vůbec si není jistá, zda to dělá dobře. Běžím pro všechny mámy kolem. Stále častěji si hluboce a bolestně uvědomuji, jak je pro dnešní maminky těžké maminkami být. Hodnota maminek prudce klesla. Hodnota jejich práce je směšně malá. Kolik jste v poslední době četli článků, kde je chválena práce maminek, kolik jste slyšeli ocenění? A přitom máma a to, zda je šťastná, utváří celou společnost. Šťastná máma, šťastná rodina a mnohem vyšší hodnota celé společnosti. Místo toho je ženám předkládáno, že mají studovat, dosahovat kariéry. Mají být krásné, upravené, dokonalé matky, dokonalé milenky, mají mít i ty děti, které však po pár měsících od porodu svěří chůvě, protože kariéra volá. Copak být máma je tak málo? Je těžké nepodlehnout a zůstat se srdcem na dlani především mámou. Je bolestné slyšet – „co ty mně budeš povídat, ty jsi přece jen doma s dětmi“ Nic proti vzdělání, nic proti kariéře, ale je třeba najít zdravou rovnováhu. A to jsem zase zpět u běhu. Vyrovnanost a pohyb jdou ruku v ruce. Vždy si toho u běhu tolik uvědomím!

Někdy však neběžím pro moji vnitřní mámu. Někdy běžím pro tu svobodnou a divokou holku, která ve mně stále podřimuje, i když 40 let klepe na dveře. Je to ta divoška, co zakřičí v největším kopci: „Makej holka, makej, budeš mít krásnej zadek!“ Je to ta divoška, co se cítí úplně rozkošnicky, když promokne na kost a pak stojí 20 minut pod horkou sprchou s pocitem naprostého blaha. Je to ta holka, co pořád touží po romantice a lásce a bulí u romantických filmů. I pro ni někdy běžím, protože přesně o ni bych nerada přišla.

Ještě jednu polohu pro mne běh má. Když Vám život naloží. Když máte pocit, že už to dál nezvládnete. Když máte autistické dítě s kopou záchvatů a muž bojuje s rakovinou, když se zdá, že se nic nedaří. Nechoďte hned pro prášky. Ano, i mě už několikrát napadlo, že mnoho věcí by vyřešilo trochu se vypnout. Ale není to můj styl. Raději toužím najít cestu. Pochopit, proč dostávám od života to, co dostávám a ono to svůj důvod 100% má. Raději vybíhám, abych s bolestí svalů znovu ucítila, že žiji a že se nechci vypínat, ale že chci prožít každou barvu života. I ta černá má totiž něco do sebe. S každým během se mi vrací síla narovnat hlavu a jít dál. Znovu ucítit, že srdce nezamrzlo, že je živé a milující.


Ať už se ve Vás děje cokoli, ať už jsi máma nebo táta v běhu, běž dál za to, co cítí Tvoje srdce, za to, co ti dává smysl!

Fotky za našich běhů na: venusinsvet.cz :-)