Pět T

Bylo mi náct let – asi osmá třída. Byl to zimní den, kdy večer je brzo tma. Ráno jsem byla na další včeličce do ramena – kvůli alergii. Byla jsem tam s mámou a pak cestou na tramvaj jsem si zálibně natáhla máminy kožené šedé rukavičky. Máma mi znovu kladla na srdce, ať je dobře hlídám. Ledabyle jsem odvětila, že jo a ať se nebojí.

Den ve škole si nepamatuji. Ale večer jsem měla trénink karate na sídlišti na kopci nad městem. Do tělocvičny jsme šli ještě, když bylo vidět. Když skončil trénink, byla venku již tma, ale taky čerstvý sníh, který se strhl v koulovačku.

Pak společně došli všichni na zastávku autobusu. Když jsem chtěla nastoupit, zjistila jsem, že rukavičky jsem zapomněla na některém autě. Musela jsem se vrátit je hledat před tělocvičnu. Sama a ve tmě, jen ve světle pouličních lamp a v tichu sněhu. Asi to bylo i únavou i ranní včeličkou, ale čím víc jsem je hledala, tím víc jsem plakala, a tím hůře je mohla najít a zoufaleji jsem se cítila. Pak už jsem řvala docela nahlas a začalo se mi třást břicho. Ráno jsem mámě vlastně slíbila, že je ohlídám a já je takhle blbě zapomenu někde na autě. V takovém stavu mě nalezla jedna slečna.

Začala se mě vyptávat. Jedna z otázek mě zarazila, zda jsem nebrala nějaké drogy, tehdy jsem netušila, že tady na sídlišti už se k nim děti dostanou snadno. Pak mí ta slečna přece jen uvěřila, že jen hledám rukavičky. S její pomocí jsme je nalezly. Vzala mě k sobě domů, uvařila mi čaj a počkala až se ohřeji a zklidním. Mobily ještě nebyly, a ani si nepamatuji, jestli volala naším, ale asi ano.

A pak mě ta hodná osamělá slečna - sestřička, která si chtěla již oddechnout po práci odvezla ještě k rodičům domů.

Z mého úhlu pohledu, byl to anděl s lidskýma rukama, kterého mi poslal Bůh.

Dodnes nevím jméno té sestřičky, už bych ani netrefila tam, kde tehdy bydlela, ale chtěla bych jí i tímhle příběhem hodně moc poděkovat. Až o hodně později jsem si uvědomila, že mi vlastně poskytla první pomoc v šoku tzv . 5T – ticho, teplo, tišení, tekutiny a transport.