Sobci

Lidé rádi pomlouvajíc,
ti vlastní život nemají,
marnotratnou prázdnou duši
po své smrti vydají.

Pro lepší a krásný svět
nehnou ani prstem,
šlápne-li však někdo vedle,
ukážou si na něj prstem.

Nepomůžou bezmocnému,
nenakrmí hladové,
mají vše, co potřebují,
tím spíš oči hladové.

Pro své slepé ego
a zaručené pohodlí,
bídu světa nevidí,
sami se tak rozhodli.

Na člověka bez domova,
jenž rezignoval na svět,
plivnou, když kolem něj projdou,
dělaj‘, že maj‘ naspěch.

Ušpiněné malé děti
odpuzují, jdou-li kolem,
všichni se jim radši vyhnou,
projíždí-li autem kolem.

Výstřední a nervní vdova
neunikne posměchu.
„Vždyť je blázen“, tvrdí druzí,
ví to přece z doslechu.

Upocený schvácený muž
chichotání děcek sklidí,
babky zíraj pohrdavě
na mladíka, co tu slídí.

O nejrůznějších vyvrhelích
různé řeči mnozí vedou,
ale málo je těch přímých,
co do očí to říct jim svedou.

Dvě kámošky, když se sejdou,
baví se vždy o té třetí,
Hrajeme si na dospělé,
za maskou jsme pořád ještě děti.

Na pomluvy a zlé řeči
spíš než v dobré věříme,
však každý den ty pomluvy
i my sami šíříme.

Před věčnými předsudky
neuteče nikdo z nás,
když však věřit přestanem‘ v ně,
žíti se nám bude snáz.

Představte si toho klidu
na soucitném světě,
nemusely přemýšlet by
snílci o své další větě.