Na smyšlené lavičce

Na lavičce mezi domy,
promluvily na mě stromy.
Tázaly se, proč tu sedím,
na co už tu dva dny hledím.
Odpověď má byla jasná,
připadala jsem si šťastná.

Tu se v hlavě honí věty,
před lavičkou rostou květy.
Mají jedno společné,
nejsou totiž skutečné.

V mysli své jsem hledala,
co květům bych šeptala.
A jak moc jsem tápala,
únava mnou mávala.

Začly mizet kolem domy,
zmizely i všechny stromy.
Lavička se propadla
a já do tmy upadla.

Nerostly tu žádné květy,
sypaly se z hlavy věty.
Písmena se vysmívala
mozek savem vymývala.

Mluvil ke mně jeden hlas,
ten co má v hlavě každý z nás.
"Dostaneš jízdenku na cestu tam,
zpátky si musíš poradit sám."