Slíbej mi ze rtů smích

Smích, smích, smích,
slíbej mi ze rtů smích,
když právě jsou zakaboněné,
tvé tváře – zamračené nebe,
z očí tvých blesky srší,
a z pohledu tvého zebe,
slíbej mi ze rtů smích.

Víš, víš, víš,
že dřív než se rozčílíš,
zapůsobí slíbaný smích,
zahoří šibalsky v očích tvých,
na tváři že mrak ti nesluší,
a smích že není žádný hřích,
jako kouzlem pochopíš.

Blíž, blíž, blíž,
přitul se ke mne blíž,
vtiskni se do náruče mé,
nech odpočinout duši své,
v teplo mé duše se zabalíš,
v teple mého těla předeš, spíš,
svých slz v úsměvu osušíš.

Vím, vím, vím,
až jednou přijde splín,
stihne mne z pádů životních,
že ráda mi též slíbáš smích,
tu službu milou mi oplatíš,
a jen tvůj, ve vzácných těch chvílích,
mezi námi bude klín.

Líp, líp, líp,
nemůže to lepší být,
než navzájem se nakazit
smíchem – a úsměv vyladit.
Ač nakažlivý – prosím neléčit!
Smíchem žít a duši rozeznít
smíš o tom nejen snít...