Srdce z kamene

Srdce z kamene

Když už si myslela, že zůstane navždy sama, připadala si neobvykle klidná a smířená.

Celé to začalo na začátku léta. Byl teplý a slunečný den. A ten den vše změnil. Poslední dobou to mezi nimi nebylo růžové a ten den vyplavaly veškeré výčitky napovrch. Nebylo již cesty zpět. Velmi ho milovala, ale věděla, že to tak musí být.

Prvních pár dní bylo nesnesitelných, uzavřela se do sebe a nechtěla s nikým mluvit. Nevycházela ani z domu a neustále si ten den přehrávala v hlavě. Vyčítala si to. Po pár týdnech se rozhodla, že už nebude ztrácet čas doma a nechala se vytáhnou kamarádkami ven. Poznávala nové lidi. Spousty z nich byli skvělí a našla mezi nimi oporu a opravdové přátele.

Ona však v sobě stále skrývala tu bolest a prázdnotu. Hledala útěchu v náruči jiných mužů, ale až bolestně si uvědomovala, že její schopnost milovat, je pryč.

Kamarádky ji neustále někoho dohazovaly a přesvědčovaly ji, že pokud nikomu šanci nedá, zůstane sama. Ale po nějaké době cítila už jen znechucení. Znechucení ze sebe. Věděla, že ji žádný nezajímá, nechtěla o nich nic vědět, byla to pro ni jen ztráta času. Začala mít deprese. Připadala si zbytečná, jakoby jen bloudila bezcílně životem. A nejhorší bylo to, že se to na venek snažila skrýt. Styděla se za svůj život a hledala pro všechno výmluvy, aby to nemusela přiznat. Možná doufala, že potom těm lžím uvěří taky. Práce, alkohol a bezesné noci bylo vše co měla. Ale potřebovala to změnit, uvědomovala si to.

Rozhodla se, že nikoho hledat nebude, že se smíří s tím co má. Ve finále se člověk stejně musí spolehnout jen na sebe, tak proč se neustále jen zklamávat. Sama sebe nezklame.

Začala si srovnávat svůj život. Bylo to po dlouhé době, co byla zase sama a už ani nevěděla, co ji baví a co má ráda. Nadešel čas, aby našla sebe samu. Omezila večírky, začala cvičit a zdravě jíst. Vyhledávala kulturní akce, místo vysedávání v místních hospodách a barech. A snažila se tu být pro svoje kamarády a rodinu.

Blížili se Vánoce. Už si ani nepamatovala, kdy byla na Vánoce sama. Letos se na ně opravdu netěšila, děsilo ji to. Věděla, že všechny její kamarádky mají svůj protějšek a ona bude jediná sama, bez osoby, která by ji objala. Ten pocit se ji držel jako klíště, ale bojovala.

Jak už to u tradic bývá, měly by se dodržovat. Jako každý rok se vydala s kamarádkami na vánoční svařák na náměstí. Tentokrát se rozhodly, že půjdou osudu naproti a každá si vyslovila své přání pod zvonem a pro jeho naplnění ho rozezněly. Přála si najít lásku.

Tu noc, se ji zdál zvláštní sen. Neuměla si ho vysvětlit, ale pak hledala jeho význam ve snáři a podle něj by se ji mělo splnit přání. Vzpomněla si, jak zvonila na zvon a pak ten sen. Usmála se, potřásla hlavou a tu myšlenku zahnala.
Bylo to dnes poprvé, co se chystala na večírek bez postranních úmyslů a opravdu si chtěla večer užít pouze s kolegyněmi. Vždy toužila být středem pozornosti, nyní tomu bylo jinak.

Večírek se rozjížděl a všichni se bavili. Nedělala si s ničím starosti. Bavila se a tancovala jakoby nic a nikdo kolem neexistoval. A najednou ho uviděla. Nedokázala z něj spustit oči, jako by ji uhranul.

V ten moment věděla, že nic z toho co se stalo nebyla náhoda. Přání se splnilo.

Její srdce začalo opět bít.