Hledohled

Hvězdy našich dětí, dětí dětí, i ty naše
hledám v hlubinách vzdálených galaxií,
hledám ponožky ještě čisté, i vlastní sny
sněné kdys na planetách kde jiní lidé žijí,
hledám vesmír v sobě a sám sebe venku.

Nevíš kde jsem si sundala podprsenku?

Hledám v pamětech životů kým jsem býval,
hledám barvu dětství pamětí rozmazanou,
hledám sny nedosněné, co jsem tak rád míval,
hledám vůni štěstí vánkem času odvátou,
hledám písně odeznělé, které jsem kdysi hrál.

Nevíš kde jsem ztratila ten los, co vyhrál?

Hledám vše, už jednou, tak dávno, ztracené,
dětství, mládí, figurku dědou vyřezávanou,
ideály, iluze, ztracenou tříkorunu z kapesného,
první lásky, v paměti i paměť již pocuchanou.
Nenajdu již, leč dokud hledám, je i naděje.

Nevíš kam jsem si zas položila ty brejle?

Hledám ve své vůli kým jsem, budu, i nebudu,
hledám na mapách, kde jsem ještě nebyl,
hledám v polštářích van těch, co tu již nejsou,
hledám v lednici, zda nějaký žvanec nezbyl,
hledám místo na slunci, i to, co je za zenitem.

Nevíš kam se mi uložily fotky tím Deletem?

Hledám na půdách v prachu schoulený čas,
hledám krásné kouzlo souznění už ztracené
z kterého zbyla jen vybledlá převratová plyš,
hledám v knihách i knihy přátelům zapůjčené,
něco nacházím a jiné ztrácím, i vhodná slova.

Nevíš, kde jsem si odložila klíče od Domova?

Hledám ruku tvou pro dotek prstů nás dvou,
hledám nás, tebe, tvá ústa, tvé oči k utopení,
hledám zda i já v nich jsem a slzy vidím jen
hledám zákoutí na tvém těle v kráse objevení,
hledám rozměr kde mizíš, odkud se vracíš.

Nevíš kde jsi? Neslyším tě, nějak se mi ztrácíš...