Soumrak elfů - kapitola 7

Pád Endalarionu


J
ak již bylo řečeno, Lindórien byla dcerou Neoroda Ancalena a Amrothel Calahdin a jejími sourozenci byli Amrelas a Feneldir. Její vlasy byly jako tekuté zlato, když se v nich odráželo světlo slunce a v měsíčních paprscích se třpytily jako hladina Moře při úplňku. Oči měla modré, moudré a hluboké jako ty nejhlubší hlubiny Moře, nikoli však chladné, ale vřelé a plné pochopení. Krásná byla jako jarní svítání už v útlém věku a často si do vlasů zaplétala modré, zelené, červené a bílé květy lučního kvítí.
Každé ráno ji bylo možno vidět, jak se prochází mezi stíny buků, dubů a bříz za doprovodu svých rodičů, s nimiž často vedla dlouhé rozpravy, při kterých se nedala skrýt její moudrost a rozvaha.
Byla zručná a šikovná, jazyk elfů ovládala během pár dní dokonale, její zpěv byl jako pohlazení letního vánku, něžný a krásný a každou noc zpívala spolu s Illinë Nanwënandin vysoko na útesech nad Mořem.
Často se procházela po Valarîmě s Elgaladem, jehož společnost ji těšila, neboť toho měli hodně společného. Občas se k nim na jejich procházkách přidal i Maelor, ale stávalo se to jen zřídka a v jeho blízkosti měla jak Lindórien tak i Elgalad ve zvyku mlčet. Maelor byl totiž urážlivý a pyšný a nebylo nic, co by jej nerozhněvalo. Mnohokrát srážel Elgalada před Lindórien, častoval jej nadávkami a zesměšňoval, ačkoli byl synem Alcalada Felanora, prvního krále elfů.
Lindórien se potom snažila jeho společnosti vyhýbat, ale bylo to marné, dokázal si ji vždy najít a jeho přítomnost na ni vrhala temný stín. A léta plynula…

Přešlo tři sta let, nesmrtelné břehy Endalarionu se stále zelenaly a Lindórien vyrostla v překrásnou a moudrou ženu. Byla vysoká a vznešená a říkalo se, že v jejích vlasech uvízlo světlo vycházejícího slunce. Elfové jí říkali Naithingel, Krásná moudrost. To jméno jí dal Elgalad, syn Ergaliona a Valarómë, když se spolu jedné noci procházeli v březovém háji na samém okraji strmých a rozeklaných útesů čnících nad hlubokými vodami Moře.
A právě té noci jí vyznal svou lásku a ona ji opětovala. Ani jeden z nich však netušil, že je ze stínu stromů pozoruje Maelor, v kterém začal hořet hněv a ten den ode dne rostl.

V předvečer svátku, který elfové nazývají Meria-nen-Eniladar, Svátek hvězd, kdy pěli písně věnované hvězdám a Elwin, Stvořitelce hvězd, se Lindórien procházela po písčitém břehu přímo před zdmi Valarîmy a nechávala si omývat chodidla chladnými vlnami.
Maelor se tiše plížil za ní a snažil se ukrývat za nízkými skalisky.
Lindórien zastavila svůj lehký krok, protože cítila, že ji někdo sleduje a do srdce jí padl stín.
„Sleduješ mě, Maelore? Co tě sem přivádí, když jsou všichni na hostině?“
Maelor vystoupil zpoza svého úkrytu a tiše kráčel k ní. „Mohu se zeptat na totéž, Lindórien. Proč se dcera krásné Amrothel prochází po březích Endalarionu, když ve městě panuje veselí?“
„Šla jsem se podívat na Elwininy hvězdy a naslouchat zpěvu Moře.“
„Tomu nevěřím,“ pronesl temně Maelor a přistoupil k ní blíž. „Čekáš tu na Elgalada.“ Hněv a závist v jeho hlase nebyla nepostřehnutelná.
Lindórien se k němu otočila a její pohled byl v tu chvíli chladný jako led. „Co ode mě chceš, Maelore?“
„Abys milovala mě a ne jeho. Chci tě mít jen pro sebe, pro tvůj dar, Lindórien.“
„Nemůžeš mít něco, co patří jen a jen mně a co bylo dáno darem mně, Maelore. Nemohu milovat někoho jako ty, protože tvoje srdce je temné, stejně jako tvé úmysly a myšlenky. Mé srdce si vybralo Elgalada a víš to sám.“
Maelor se rozhněval, prudce a silně uchopil Lindórien za pravé zápěstí a silou ji přitáhl k sobě. „Jednou tě stejně zlomím Lindórien a roztříštíš se na tisíc kousků, tak jako se vlna tříští o chladný útes.“
„Tvá slova jsou prázdná a plná zloby, Maelore,“ řekla Lindórien a snažila se vykroutit z jeho bolestivého sevření, ale nepustil ji.
„Jsi slabá, Lindórien. Co mi zabrání v tom, abych se Elgalada zbavil jednou provždy?“
„Nic takového neuděláš, Maelore, protože sám víš, co by tě čekalo. A pokusíš-li se mu ublížit, zabráním ti v tom, i kdybych měla zaplatit svým životem.“
Maelor se zasmál a byl to smích ledový a zlý.
„Pokud se ho vzdáš, ušetřím jej.“
„To bych raději zemřela, než abych se připojila k tobě, Maelore.“
Úder do tváře jí zanechal krvavý šrám na pravé líci a ze rtu jí tekla krev.
„Vybrala sis sama. Až Elgalad zemře, doufám, že přijdeš k rozumu.“ S těmito slovy Maelor odešel, jen černý plášť za ním vlál v lehkém vánku, zatímco na bílý šat Lindórien pa-daly krůpěje krve.

Ještě téhož večera jí v zahradách Valarîmy vyhledal Elgalad. Našel ji, jak stojí vysoko v útlé věži a hledí na Moře, které zaléval měsíc svou bledou září. Již z dálky viděl, jak se jí na tváři lesknou slzy.
Přišel k ní tiše, aniž by vydal nějaký zvuk a řekl: „Copak tě trápí, má paní. Proč po tvých tvářích stékají slzy, když je město plné veselí?“
Neodpověděla mu, ani se k němu neotočila tváří.
„Už mi nechceš věnovat ani jeden pohled, Lindórien? Straníš se mě a já nevím proč; dnes po tobě nebylo žádné stopy, když jsem tě hledal v březových hájích, jež jsou bez tebe prázdné. Nepovíš mi, co rmoutí tvé srdce?“
Jeho slova zazněla do ticha měsíční noci. Ještě chvilku čekal, zda mu Lindórien neodpoví, ale když ze sebe nevypravila ani hlásku, pomalu odcházel po točitém schodišti dolů z věže.
Než stoupl na poslední schod, Lindórien pravila: „Rmoutí mě to, co teď musím udělat, Elgalade, ale jinak nemohu, sic by to znamenalo tvou smrt, ačkoli to, co udělám nyní, nás možná navždy odloučí.“
Elgalad jejím slovům nerozuměl. „Co to říkáš, má paní? Jaký je původ tvého žalu?“
„To, že ty jistojistě zemřeš, pokud se nevzdám lásky k tobě, Elgalade. Maelor, tě chce zabít, pokud se nevzdám tebe. Proto ti nyní říkám: Odejdi ode mě, sic bys se mnou nebyl šťastný a vícekrát mě nevyhledávej v březových hájích ani na ostrých útesech Endalarionu, sic bys za to zaplatil životem.“
Elgalad nejdříve jejím slovům nemohl uvěřit. Proč by chtěl Maelor mou smrt? Co by tím jen mohl získat? Vždyť ví, co by ho čekalo, pokud by chtěl svůj záměr provést. Jenomže kdesi v hloubi duše věděl, co by tím Maelor mohl získat. Lindórien. Ne ji, ale její dar.
„Jak si přeješ, Lindórien,“ odpověděl nakonec, ale věděl, co musí dozajista udělat. Jít za Neorodem, otcem Lindórien, a povědět mu o temných záměrech Maelora. Věděl, že Neorod Ancalen jej vyslyší, ale zda jeho slovům bude naslouchat i Alcalad Felanor, velekrál Elfů, to nikdo říci nemohl, neboť ten, kdo chtěl Elgaladovu smrt, byl králův syn Maelor.

Neorod slovům Elgalada pozorně naslouchal a jeho srdce zahořelo hněvem a zlostí, když se doslechl o Maelorově temném záměru. Ihned se vydal za Alcaladem. V té době bylo již po slavnosti a celé město spalo elfím spánkem, jen měsíc se poklidně kolébal noční oblohou doprovázen svitem hvězd.
Alcalad stál tiše na vrcholku jednoho z útesů vybíhajících do hlubokých vod Moře. Vlasy mu česal jemný vánek a jeho stříbrný šat se leskl v měsíční záři jako tisíce drobných čirých démantů.
„Alcalade, velekráli elfů, prosím, vyslyš mě,“ zvolal Neorod a kráčel k němu po úzké, ve skále vyšlapané stezce.
„Co tě sem přivádí v tuto hodinu, Neorode?“
„Slova, jež mi řekl Elgalad, který mě vyhledal v největší tísni svého srdce, můj pane Alcalade. Týkají se tvého syna, Maelora a mé dcery Lindórien.“
„Z tvých slov cítím strach a prosbu. Pověz mi, jakou zprávu přinesl Elgalad k tvým uším, Neorode, protože tuším, že jejich váha je těžká a plná obav.“
Neorod přikývl. „Tvůj syn chtěl, či možná stále chce, zabít Elgalada. Má dcera se ho snažila před smrtí ochránit, ale bojím se, že marně, Alcalade.“
Král elfů sebou při těch slovech trhnul. Nakonec se pomalu otočil tváří k Neorodovi a v očích měl pohled toho, kdo odmítá věřit tomu, co slyší.
„To není možné. Tvá dcera musí být pomýlena láskou k Elgaladovi, že si musela vymyslet takovou lež. Maelor by něco takového nikdy neudělal; je to můj syn, syn velekrále elfů.“
Neorod však zůstal neoblomný. „Sám víš, že v jazyce Sličného lidu nelze lhát, můj pane.“
„To vím, Neorode, přesto však nemohu uvěřit, že je Maelor takový, jak tvrdíš.“
„Myslím, že teď se o tom přesvědčíš, můj pane. Podívej,“ řekl Neorod a ukázal pravou rukou k dalšímu vrcholku útesu, na němž stály dvě postavy osvětlené bledou září měsíce; jedna svázaná, tlačená druhou postavou až na samou hranu skály.
Alcalad oněměl překvapením, Neoroda zmrazil ten pohled na místě. Nebyl to nikdy jiný než Maelor se spoutaným Elgaladem, jehož nutil jít před sebou, dokud mu špičky chodidel nesahaly přes drolící se skalisko.
Jak Neorod tak Alcalad se k němu ihned rozběhli, aby jej zastavili, když tu se objevila Lindórien, postavila se před Elgalada a bránila jej vlastním tělem. Maelor se ji snažil odtáhnout nebo odstrčit pryč, ale marně, její láska a odvaha byly silnější. Nakonec ji Maelor srazil k zemi ranou do tváře. Ještě než mohla vstát, nebo cokoli udělat, Elgalad spadl přes kraj útesu a řítil se do rozbouřených vod Moře.
Neorod a Alcalad už byli jenom pár kroků od Maelora, když Lindórien znovu udeřil do tváře a ona se jen taktak zachytila prsty o hrubou skálu, aby nespadla dolů. Potom jí prsty projela bolest, tupá a strašná, jak jí na ně Maelor vší silou šlápl. Pustila se a Moře jí rozevřelo svou náruč, aby ji pohřbilo ve svých temných hlubinách.
A Maelor se smál šíleným, krutým a chladným smíchem.

Následujícího dne, když se slunce vyhouplo nad temná mračna věstící déšť, se konal soud. Celé město se sešlo u stromu Tharmanelthë. Tam, ve velikém kruhu před mohutným kmenem Králova stromu klečel spoutaný Maelor. Naproti němu, u prvních stupňů dlouhého schodiště vedoucího nahoru do rozlehlé koruny, stály čtyři vysoké trůny z bílého dřeva s jem-nými zlatými ornamenty. Na trůnech uprostřed seděli Minwë a Véan, po Minwëho pravici Alcalad Felanor a po Véanině levici Eilenel Yëniquen.
Kousek napravo od nich seděli na bílých křeslech bez zdobení Neorod a po jeho boku Lindórien a Elgalad, které před Anwëho hněvem zachránila Illinë Nanwënandin.
Všude panovalo ticho, nikdo nevydal ani hlásku, jen chladné pohledy všech přítomných drtivě sledovaly Maelora, který namířil svou zlobu na své soudce.
„Víš, proč tu jsi, Maelore?“ zazněl Minwëho hluboký hlas a jeho zelené oči se střetly s temným zrakem souzeného a spatřily v něm strach.
Maelor mlčel.
„Co měl znamenat tvůj podlý čin? Co jsi sledoval tím, že jsi chtěl zabít Elgalada?“
Síla Minwëho slov drtila Maelorovu mysl; byla jako lavina: nemilosrdná a přímá, beroucí sebou vše, co jí stálo v cestě, aby zjevila krutou a zlou pravdu jeho počínání a Maelor už neměl vůli jí vzdorovat.
„Chtěl jsem, aby Lindórien byla mou, stejně jako její dar, Minwë. Elgalad mi stál v cestě, to proto jsem se ho chtěl zbavit.“ přiznal Maelor.
„Doufám, že víš, co to pro tebe znamená, když ses jej pokusil zabít shozením ze skály?“ zaburácel Minwë a Véan věnovala Maelorovi chladný bezvýrazný pohled plný žalu nad tím, co se z něho stalo. „Bylo v tobě tolik dobrého, a přesto jsi to všechno zahodil v touze po moci, Maelore,“ pravila nakonec. Potom vstala ze svého křesla a řekla: „Tvé činy byly zlé a tvé srdce je černé, přesto je zde však naděje, že časem dojde zhojení a bude čisté. Nyní však slyš svůj rozsudek.“
Na to povstal ze svého křesla Minwë. „Za své činy budeš odveden do jeskyně v úte-sech na druhé straně Endalarionu, kde budeš přemýšlet nad svými zlými skutky. Nikdo ti nebude dělat společnost ani s tebou nepromluví. Hladem ani žízní trýzněn nebudeš. Až se budeš chtít vrátit mezi své rodné, učiň tak, ale ne dříve než přejde sedm let. Doté doby máš zapově-zeno jeskyni opustit.“
Maelor vrhl na Elgalada zlý a krutý pohled, ale do očí Minwëho se podívat nedokázal.
„Přijímáš svůj trest, Maelore?“ řekl Minwë a jeho zrak se střetl s temným pohledem souzeného.
„Trest, můj pane? Rozsudek, který jsi vynesl, je mi milosrdenstvím.“
„Sám shledáš, že jsi byl za své činy patřičně potrestán, Maelore, neboť každé milosrdenství je trestem ve své vlastní podstatě.“
Potom dal Minwë pokyn strážím a ti odvedli Maelora na místo , na něž byl vykázán.
„Mohu jít s nimi, Minwë?“
„Pokud je to tvé přání, můžeš jít, Elgalade. Proč však chceš jít s nimi?“
„Chci Maelorovi odpustit, Minwë. I přes to, jaký je, věřím, že se ještě může napravit.“
„Možná ano, ale přesto se bojím, že tvé odpuštění jen přilije oheň do jeho hněvu. Teď jdi a snad tvá slova dolehnou k Maelorovu srdci.“
Elgalad se uklonil a vydal se za strážnými, kteří odváděli Maelora.

Když bylo prostranství prázdné, Lindórien, jež tu stále otálela, řekla: „Minwë, můj pane, vím, že rozsudek byl vyřčen, přesto mám však strach z hněvu Anwëho. Mořem proudí jeho zloba a tříští se o skaliska v místě, kde je nyní Maelorův příbytek.“
Minwë zavrtěl hlavou. „I když je Anwë rozhněván pro to, co se na útesech u Valarîmy událo včerejšího dne, neodváží se Maelorovi jakkoli ublížit, Lindórien. Měli bychom spíše Anwëmu poděkovat, že je tak rozezlen; Maelor se neodváží z té jeskyně vyjít, protože se bojí jeho zloby a mého hněvu,“ odpověděl Minwë a pohlédl na Lindórien svýma šedýma očima, které byly jako sivé zdi jeho domu, kolem nichž stoupala bledá mlha unášena mírným vánkem, který foukal v Síních Orodrim.
„Přesto mám v srdci stín, můj pane.“
„Já vím, dcero Neorodova,“ řekl vlídně Minwë. „Doufejme však, že se napraví.“
Večer toho dne se Lindórien procházela mezi bílými kmeny útlých bříz za svitu měsíce, jehož světlo se odráželo od záplavy zlatých pramenů jejích vlasů. Napravo od ní se páslo několik bílých jelenů a laní, nalevo zurčel malý potůček s kameny obrostlými mechem a le-movaný trsy kapradí.
Sedla si na kamenný výčnělek vystupující nad hladinu potůčku; nad hlavou měla stříšku z tenkých větví a mladého listí útlého zkrouceného javoru, po jehož kmeni se škrábala vzhůru malá zelenohnědá ještěrka.
Lindórien začala zpívat, nejdříve tiše, potom hlasitěji a její hlas se vpíjel do veselého bublání potůčku a do unaveného vzdychání listoví:


„Nad hlavou mi jasně záříš,
Večernice, nejkrásnější ze všech hvězd,
Za soumraku oči zří již
Hvězdu Severu, jak zvát tě budou v příštích dnech.

Tvá zář odráží se od vysokých věží,
Měsíc může se jen měřit s tebou stěží,
Když setká se na nebi s krásou tvou,
Zahání temná mračna s černou tmou.

Pak náhle tůně světlem tvým se zalesknou,
Pouť nocí konáš, cestičkou tou nebeskou,
Než přijde slunce první jas,
Kdy v mracích zahalíš se zas,
Abys pak vyšla opět v nočních tmách
Oblohou touláš se ve hvězdách.

Nad hlavou mi jasně záříš,
Večernice, nejkrásnější ze všech sličných hvězd,
Všechno k spánku odešlo již,
Lesem rozezněl se odpočinku tichý vzdech.“

„Tvá píseň by se líbila Elwin Valamëndin, má paní.“
„Tvá slova mi lichotí, Elgalade, ale nevím, zda by z úst Elwin zněla má píseň dost dlouho, aby dolehla až k samotné Večernici. Možná si ji bude zpívat hodinu, den, měsíc, možná rok, ale déle ne, protože vznikne mnoho jiných písní a ty staré se ztratí v hlubinách času.“
„Možná, ale i přesto se může najít ten, kdo je jednoho dne vynese zpět na denní světlo a ony budou zase znít od úsvitu do západu.“
Lindórien lehce pokývala hlavou. „Možné to je, můj pane.“ Na okamžik se odmlčela a potom řekla: „Mluvil jsi s Maelorem?“
„Ano, mluvil, ale z jeho úst nevyšlo jediné slovo, jen v jeho očích byl jakýsi temný příslib pomsty.“
Lindórien se smutně zahleděla do stříbrného svitu měsíce. „Říkala jsem Minwëmu o stínu na svém srdci, když byl vyřčen ortel nad Maelorovými činy, ale on doufá, že se zlo v něm zlomí.“
Elgalad k ní přišel blíž a vzal její dlaň do své: „Možná se napraví, možná ne, to neví a nebude vědět nikdo z nás, jen on sám a jedině on sám se musí rozhodnout, zda v něm zloba a nenávist budou i nadále růst, či se obrátí k dobru a ke světlu. Přesto však tuším, že ve svém nynějším příbytku se bude stále obracet k černým myšlenkám.“
„Tvá slova sebou možná nesou ozvěnu zármutku příštích let, můj pane Elgalade, ale jak říkáš, nikdo z nás neví, jak Maelor skončí, či co udělá.“

Po uplynutí sedmi sluncem provoněných let bylo Maelorovi dovoleno vrátit se zpět mezi své rodné do Valarîmy. Těch sedm let na jeho tváři ani těle nezanechalo nižádných stop, snad jen oči měl teď hluboko posazené do očních důlků a skrze jeho bledou pleť prosvítaly modré provazce žil a žilek.
Jakou změnu však jeskyně provedla s jeho myslí a duchem, to věděl jen on sám, ale všem se jevil hodný, klidný, rozvážný a zdálo se, že jeho zloba, nenávist a temné záměry se rozplynuly kdesi hluboko v černotě sluje. Maelor se totiž ke všem choval laskavě a dobře, a po čase už nikdo nepomyslel na to, jaký býval předtím.

Jednoho jasného rána přišla Lindórien za Minwëm, který hleděl na východ slunce a na jeho zlaté paprsky, jak běží po hladině Moře a zalévají stébla trav a listí stromů. Když zaslechl kroky Lindórien, otočil se k ní: „Vítej, dítě. Přišla ses se mnou podívat na začátek nového dne?“
Lindórien došla až k němu, její bílý šat rozevlál jemný větřík. „Ne, můj pane. Ráda bych se s tebou dívala na východ slunce, kdybych v srdci neměla strach a stín, který na mě stále vrhá Maelorova přítomnost.“
Minwë si ji změřil nechápavým pohledem. „Svůj trest si Maelor odpykal a vyšel s čistým srdcem, Lindórien. Byl ostatními přijat vřele a uvítán jako by se předtím nic nestalo a přesto jej ty jediná nevítáš? Řekni mi, dcero Neorodova, dokážeš zapomenout na to, co se stalo?“
„Ne. Jak bych mohla zapomenout na tak ohavný čin, který se málem stal, nebýt pomoci mého otce Neoroda a velekrále Alcalada Felanora? Říkáš mi, abych měla v lásce někoho, kdo lásku k nikomu kromě sebe necítí a z jehož doteku, pohledu či přítomnosti mě srdce varuje, že není takový, jaký se vám všem jeví.“
Minwë se rozhněval: „Možná jsem se v tobě spletl, Lindórien, když jsem o tobě řekl, že jsi moudrá, protože tvá slova ke mně jsou slovy dítěte. Nevyrušuj mě již, Neorodova dcero, dokud nenajdeš cestu k moudrosti.“
Lindórien se na Minwëho smutně podívala a řekla: „Kéž bys ty otevřel oči a viděl to, co teď pro svou zaslepenost nevidíš, můj pane Minwë.“ S těmi slovy odešla pryč do útěšné náruče vysokých stromů na pahorku Meanar, kde dlouho seděla a prosila hvězdy, aby Minwëmu a ostatním spadly z očí šátky stínu a mámení.

Přešel první rok, druhý se chýlil ke konci a třetí se pomalu chystal na svůj příchod, doprovázený studeným větrem a velkými vlnami na rozbouřeném Moři, které se tříštily o hradby a útesy Valarîmy.
Elfové se neodvažovali vystoupit na vysoké zdi v obavách, že by je Moře mohlo pohltit do svého chřtánu. Velekrál Alcalad svolal všechny k velkému stromu Tharmanelthë, aby mezi nimi oficiálně uvítal svého syna Maelora. Byli pozváni i Velcí, aby Maelora přijali zpět mezi Sličný lid.
Alcalad a královna Eilenel seděli ve vysokých křeslech z bílého dřeva s rudým zdobením. Král měl na sobě šedou tuniku se stříbrnými lemy a ve vlasech se mu leskla stříbrná koruna. Královnu zdobily sněhově bílé šaty a zlatá čelenka s drahokamy v barvě mladého listí.
„Slyšte. Vítám zpět mezi Sličným lidem svého syna Maelora, jenž se opět navrátil ke světlu.“
Nato vstal Alcalad ze svého křesla, sestoupil po třech nízkých schodech a vydal se k Maelorovi, který stál nehybně uprostřed kruhu přihlížejících, a objal jej.
Davem se rozezněl potlesk a potom se každý z elfů přivítal s Maelorem jako se starým známým. Každý, až na Lindórien, Elgalada a Anwëho, kteří stáli ve stínu nejnižších větví Králova stromu a celé to dění pozorovali se stíny v srdcích.
Minwë si jich všiml a pravil: „Cožpak vy Maelora neuvítáte?“ Všechny oči se na ně upjaly.
Anwë vrhl zlostný pohled na Maelora a ten se strachem otřásl. „Mám vítat někoho, kdo chtěl zabít svého rodného jen proto, aby získal to, co mít nikdy nemohl, ani nebude mít? Mám být rád za to, že se ten bídný červ opět volně prochází po Endalarionu? Copak to nevidíš, Minwë? Jste snad všichni slepí, že věříte jeho lžím a klamu?“
Minwë se obrátil k Elgaladovi: „Co ty, synu Ergalionův?“
Elgalad zakroutil odmítavě hlavou. „Nechci vzbudit tvůj hněv, Minwë, ale jak mohu vítat někoho, kdo se mě pokusil zabít? Chceš, abych zapomněl na to, co se stalo? Když jsem šel za Maelorem, abych mu odpustil, vysmál se mi a vím, že kdyby mohl, pokusí se mě zabít znovu. Ne, Minwë, já jej nebudu vítat a souhlasím s Anwëm. Někdo, kdo provedl tak zlé věci, by neměl chodit po blaženém Endalarionu volně.“
„Lindórien,“ obrátil se Minwë k Neorodově dceři, „alespoň ty…“
„Své jsem ti již řekla, můj pane Minwë, více slyšet nepotřebuješ.“
„Dobrá tedy,“ zvolal Alcalad a změřil si ty tři pohledem plným hněvu, „pokud odmítáte přijmout mého syna zpět mezi vás, potom nebudete žít mezi námi ani vy. Anwë, ty jsi z Velkých a jako jednomu z nich ti nemohu přikázat, ale vám dvěma přikazuji, abyste co nejrychleji opustili zdi tohoto města.“
Než stačil kdokoli zasáhnout, aby zabránil dalšímu zlu mezi elfy, Elgalad se pohrdavě zadíval na Alcalada a jeho slova mu volně vyšla z úst: „Vyhnanství za pravdu. Pche! Pokud jsi velekrál elfů, pane Alcalade, právě ti spadla koruna.“
To vládce rozlítilo ještě víc. „Kdo jsi, že si troufáš mě takto zesměšňovat, Elgalade.“
„Je to můj syn, Alcalade!“ zahřímal Ergalion, vyšel z davu a postavil se přímo proti králi.
„To se dalo čekat,“ procedil skrze zuby král. „Inu, Ergalione, neviděl jsem, že bys byl mezi těmi, co vítali mého syna, uvítáš jej teď?“
„Ne, neuvítám, můj pane, nemohu vítat někoho, kdo chtěl smrt mého syna a chce ji stále i přes to, že se zdá, že ho stín opustil.“
„Vybral sis sám, Ergalione. Připojíš se ke svému synu v jeho odloučení od Sličného lidu,“ zvolal v hněvu král.
„Můj syn má pravdu, spadla ti koruna, Alcalade.“
„Tak dost!“ zahřímal Minwë a zavládlo hrobové ticho, rušené jen rozhněvaným Mořem. „Alcalade, copak takhle se chová král elfů? Kde je tvá moudrost a rozvaha, horká hlavo!“
„A kdo jsi ty, že mi přikazuješ, co mám a nemám dělat! Sličnému lidu vládnu já, ty si vládni svým šedým a chmurným síním!“ vzkřikl Alcalad. Oči všech přítomných se na něj upíraly, plné strachu a přání, aby už nic víc neříkal, jen oči Maelora se smály pobavením.
Minwë uhodil koncem svého stříbrného žezla o zem. Prostranstvím to zadunělo a od místa úderu se šířily stopu široké praskliny, před nimiž všichni ustupovali pryč. Alcalad zůstal stát na místě, zmražen strachem. Minwë k němu přišel dlouhými kroky, sehnul se a před očima všech mu sundal korunu a nechal ji spadnout na zem. Potom k němu promluvil: „Když nestrpíš, aby se ostatní rozhodli podle svého srdce, zda tvého syna Maelora přivítají mezi sebou nebo jej odmítnou pro jeho nedávné činy, pak si nezasloužíš být králem, Alcalade. Tímto tě zbavuji vlády nad Sličným lidem. Pokud chceš znovu nosit korunu, musíš si ji získat svými skutky.“
Minwëho slova byla klidná, vlídná a plná smutku a lítosti a přesto uším Alcalada zněla jako lavina kamení, když se hroutí silné zdi mocné věže, jejíž stavba bude trvat dlouhá léta.
Potom se Minwë otočil k Anwëmu, Lindórien, Elgaladovi a Ergalionovi řka: „Omlou-vám se vám, neměl jsem vás za vaše rozhodnutí kárat, ani vám nutit to své. Odpusťte mi to. Utiš svůj hněv Anwë. Lindórien, tobě se omlouvám za to, že jsem tě nazval hloupou a za to, jak málo jsem naslouchal tvým slovům. Elgalade, tobě se omlouvám za to, že jsem bral tvá slova na lehkou váhu. A Ergalione, tobě se omlouvám za to, že jsi mým neúmyslným při-činěním ztratil přítele.“
Jeho zrak padl na Maelora: „Maelore, vidím v tvých očích škodolibou radost. Buď to se ji nauč lépe skrývat a jakékoli temné záměry máš, zapomeň na ně, protože zde zlu nebude prospěšné, když se tu bude chtít zahnízdit, nebo ještě máš šanci se změnit a obrátit se ke svět-lu, tak prosím nezapomeň, že ti dnes bylo téměř všemi odpuštěno. Měj se na pozoru před mým hněvem.“

Říká se, že poté, co Minwë pohrozil Maelorovi, měla Lindórien vidění. Co však viděla, to věděli jenom Elgalad a jeho otec Ergalion, kterým večer toho dne v úkrytu mezi bílými kmeny útlých bříz řekla: „Nad Endalarionem se začíná šířit stín. Dřív než přejdou dvě léta, Země blaženosti bude v plamenech, země se bude třást a z Valarîmy zůstanou jen bílá kopí věží, které budou bdít nad vodami Moře.“
„Co jsi viděla má paní?“
„Zkázu Endalarionu, můj pane Ergalione,“ odpověděla smutně Lindórien a po tváři jí stekla slza blyštící se v záři hvězd.
„V tom případě musíme varovat Alcalada.“
„Nebude ti naslouchat, nebude ve své pýše naslouchat nikomu; viděla jsem to.“
„I přesto se o to pokusím,“ ujistil ji Ergalion a už se měl k odchodu, když jej Lindórien zadržela slovy: „Můj pane, můžeš-li, nech postavit tolik lodí, kolik budeš moci. Ať jsou lehké, pevné a dostatečně veliké, aby odvezly co nejvíce elfů dříve, než začne Konec Endalarionu a pověz našim rodným o neštěstí, jež se na nás řítí,“
„Udělám, co budu moci, má paní,“ slíbil Ergalion. Byl vidět jen lesk stříbrného lemu jeho tuniky, když odcházel z březových hájů, které již neměl nikdy spatřit.
Elgalad tiše přešel k Lindórien a konejšivě ji objal. „Neplač, má paní. Na smutek zde ještě není místo. Zapamatujme si Endalarion takový jaký je, aby jeho krása a blaženost zůstaly navždy v našich vzpomínkách.“
„Budou to hořké vzpomínky, Elgalade,“ a Elgalad věděl, že Lindórien má pravdu.
Když Ergalion přišel k Alcaladovi, aby jej varoval, král, jemuž spadla koruna, se mu vysmál. Jeho pýcha totiž byla veliká a ani přes svou hanbu se nenechal poučit. Vykázal Ergaliona ze svých síní, řka: „Ty svoje bláznovské řeči si nech pro své věrné. Kdo je nepřítelem mého syna, je i nepřítelem mým. Táhni odsud a vícekrát se mi na očích neukazuj, jinak tě nechám zavřít.“
„Ach, Alcalade, kam se poděl můj přítel a moudrý král, který kdysi utišil Anwëho hněv? Kam zmizel muž, který mi byl bratrem,“ zanaříkal Ergalion a potom odešel se smutkem v očích do přístavů, kde všem řekl o tom, co viděla Lindórien ve svém vidění, a nařídil jim, aby ihned začali stavět tolik lodí, kolik jen mohou.
A elfové k jeho údivu nehlesli ani slovem, neboť všichni měli Lindórien ve velké úctě a o daru vidění bylo známo to, že vždy říká pravdu. Proto započal Sličný lid stavbu lodí. Pracovali tajně dnem i nocí, bez vědomí Alcalada, jenž neopouštěl své sídlo v koruně Králova stromu.
Jakmile byla jedna loď postavena, elfové je ukotvili ke strmým stěnám jihovýchodních útesů, na jejichž temeni rostly rozložité vrby bránící každému, aby lodě mohl spatřit. K Moři zde vedlo jen úzké schodiště splývající se skálou útesu.
Když byla zhotovena poslední loď, minulo již první léto a druhé se chýlilo ke svému konci.
Co se Maelora týkalo, toho od pohrůžky Minwëho vídal málokdo. Každé noci odcházel pryč a vracel se pozdě odpoledne, nedávaje na sobě nic znát. Jeho tvář byla jako kámen, chladná a bledá s temnýma očima, jež v sobě měly pramálo dobroty či laskavosti.
Mnozí z elfů se ho začali stranit nebo s ním nemluvili. Jen málokdo mohl tušit, co Maelor chystá. Všichni však věděli, že zkáza Endalarionu se pomalu blíží. Moře se bouřilo častěji, než předtím, z Eithel Avrosu vály chladné a ledové větry, na nebi se kupila černá a šedá mračna.
Velcí mezitím rozmlouvali v odpoledni toho dne mezi sebou v Lórinandu pod klenbou tmavě zeleného listoví, když tu se zvedl prudký vítr a oblohou zarachotil hrom. Minwë Geleron a Anwë se zvedli ze svých loží plni hněvu a strachu z neznámé hrozby, která jako vztyčený prst visela ve vzduchu.
A potom se země zachvěla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Z hor spadla lavina uvolněného kamení, za Minwëho zády se na jihu rozléhal zvuk bortící se věže. Země na několika místech popukala, pukliny se proměnily v trhliny, které jako nenasytní červi začaly rvát půdu na kusy a pak z trhlin vyšlehly ohně, rudé a krvavě červené zapalující vše, co jim stálo v cestě.
Z vrcholku Menerómy začal stoupat temný kouř, boky hory na několika místech popraskaly. Potom se vrchol hory propadl a za hlasitého burácení kamenů z jejího nitra vytrysklo mračno popela a dýmu. Z prasklin v bocích hor se vyvalily řeky tekutého ohně, jež nemilo-srdně pohlcovaly vše do svého rudého chřtánu.
V tom hluku bylo slyšet bolestné sténání orlích ptáčat, mláďat Ancalorna a jeho druž-ky, malému vrabci snažícímu se uletět pryč od té pohromy vzplála křídla a stádo bílých jelenů a laní bylo v plamenech, jak se každé zvíře svíjelo bolestí, pobíhaje mezi ostatními tvory.
Uprostřed toho všeho zmatku a ohně Meneróma pukla a z laviny hroutící se skály vystoupal k nebesům podivný tvor, zlý, obrovský a strašlivý. Zdálo se, jako by byl stvořen z ohně a dýmu. Oči měl bledé, chladné a plné touhy po krvi, z kouřového těla mu vyrůstala obrovská stínová křídla a na konci ocasu měl dva ostré kostěné výrůstky. Jeho nohy byly šlachovité a tvrdé, zakončené nebezpečnými černými drápy. A na hřbetě toho tvora seděl Maelor.
Velcí ho viděli ze svých loží jako černou tečku letící na jakési temné nestvůře, která neměla jméno. Elfové jej zahlédli ze svých lodí ukrytých pod útesy Endalarionu a padl na ně děs a stín. Přesto se rozhodli odplout pryč, dokud mohli. Z úkrytu vyplulo na dvacet lodí, krásných a majestátních, postavených z bledého a lehkého, ale pevného dřeva. Přídě měly tvar labutě v letu a bělostné plachty se vzdouvaly napínané větrem.
Tak unikli zkáze ti, jež vedli Lindórien a Elgalad, a se slzami v očích sledovali zkázu Endalarionu, jehož krása zmizela v popelu a dýmu a jeho břehy zpustly.
Mezi těmi, kteří nestihli včas uniknout zničení Země blaženosti, byli Ergalion a sličná Eilenel Yëniquen. Ergalion zemřel pod kameny bortící se věže stojící nedaleko stromu Tharmanelthë, zatímco Eilenel se snažila uniknout ohni ze zdí Valarîmy útěkem na okraje srázných útesů, když tu se země znovu zachvěla, skála, na níž Eilenel stála, se zhroutila do Moře a tělo královny pohltily hladové chřtány rozbouřených vln, jež se sápaly po skaliscích svými nenasytnými chladnými prsty.
Alcalad tomu všemu nevěřícně přihlížel. Sledoval, jak se mocné zdi Valarîmy hroutí k zemi, jak řeky, jezera, louky a lesy Endalarionu mizí v páře, dýmu, popelu a ohni, který stravoval vše, co mu přišlo do cesty.
Z vysokého podlaží, jemuž Sličný lid říkal talmen viděl, jak Maelor odlétá kamsi pryč na strašlivém a temném stínu, nepodobném žádnému živému tvoru a přísahal si, že Maelora najde a přivede jej před spravedlivý Minwëho soud, neboť cítil a věděl, že jako velekrál elfů zklamal svůj lid a nese stejnou míru viny na pádu Endalarionu jako jeho syn. Sundal si tedy svou korunu z hlavy, odešel ze svého domu v korunách stromu Tharmanelthë, opustil zborcené zdi města, vystoupal na vrcholek útesu, čnící nad rozbouřenými vodami Moře a hodil odznak svého postavení do jejich zpěněné náruče. A jak tam stál se smutkem v očích, na okamžik zahlédl na hřebeni veliké vlny tělo Eilenel Yëniquen, než se pomalu potápělo do hlubin Anwëho království.
Dlouhou chvíli hleděl na to místo, kde ji naposledy spatřil, slzy mu zalévali tváře jako drobné potůčky vod stékající po strmých stěnách hor. Když pak vzhlédl, uviděl dvanáct vel-kých lodí, plujících pryč, od zkázy Endalarionu a na chvilku zapomněl na svůj žal.
Ve stejnou chvíli jej spatřila i Lindórien, jak stojí na vrcholku jednoho z útesů. Její loď se pomalu a přesto rychle odklonila od směru ostatních plavidel a zamířila zpět ke břehům Země blaženosti. Tam loď čekala, dokud nepřišel Alcalad Felanor a nevstoupil na její palubu, jako poslední z těch, kteří přežili. Potom byly napnuty plachty a nesená větrem, odplouvala loď na východ za ostatními bárkami.