Moskva 1812

Kouř a plameny k obloze se blíží
Z trosek velkého města, u nich stojí bez hnutí,
Ruku v pěst sevřenou na krku na kříži,
V srdci prázdno a v mysli jediné zlé tušení.
Jak byl jen pošetilý, jak se nechal zlákat
Nadějí zásob ve městě,
Teď hrůzou, obavami jako by chtěl plakat,
Chce navrátit se k štěstěně.
S tisíci vojáky u trosek města stojí,
Chladný vítr jeho mysl čistí,
A tam, kde ruskou plání se zbytky Moskvy hroutí,
Sněhové vločky kryjí listí.
Blíží se zima, ta ruská nejkrutější,
Moskva je v plamenech a sníh se k zemi snáší,
Vojsko a velitele pohled neutěší,
Byla to past, do které oni vkráčí.
Bez zásob, bez potravy jak přežijí zimu?
Hlavami vojáků myšlenka jedna víří,
A ten, jenž v čele jim teď stanul
Hledí s tváří z kamene, jak oheň se dál šíří.
Vzpomíná na slávu, na Francii svou,
Vzpomíná na manželku i svou pošetilost,
Už zase slyší, jak jméno Napoleon řvou
Jemu věrní – a je to sen či skutečnost?
V plamenech ruská Moskva dřevěná se trápí,
Vlastní národ v čele s Kutuzovem ji tak zanechal,
A vojsko sleduje, další dům se pálí,
Jejich vůdce zdrcený stojí opodál.
Slza v oku temném se mu nezaleskne,
Obličej pevný jako skála se pláčem nezkřiví,
Však srdce jeho plno hněvu zlobou pukne,
Jak s Rusy zatočí, to jen on sám ví.
Pln panického strachu, jenž s obtížemi skrývá
Zůstává civět na požár,
Co jim potřebné bezpečí, teplo, úkryt skýtá,
Když Moskva hoří a on je tu sám…
Vojsko je hladové, mráz udeří záhy,
Oni nemají kde před zimou se schovat,
A který národ teď bude spíše vrahy?
Na tohle tažení si bude pamatovat.