Soumrak elfů (přejmenováno z Příběhů a mýtů Ardánie) - kapitola 5

O dryádách, služebnících Moře, najádách a Pánech orlů



Bylo již řečeno, že Veanath je Paní všeho živého a z jejích myšlenek vzešlo mnoho a mnoho tvorů. Když se Endalarion zazelenal a zkrásněl, vystoupila Veanath Lónandin na pahorek Meanar, kde dlouho seděla pod korunami zlatolistých stromů zahloubána ve svých hlubokých myšlenkách. Seděla tam po tři dny a tři noci a nepustila do Lórinandu nikoho, neboť nechtěla být rušena ve svých myšlenkách.
A když nastal čtvrtý den, vyšla za úsvitu ze své zahrady a s ní vyšlo i mnoho dívek oděných v bílém, jež pluly v trávě. Měly hluboké fialové oči, bledou pleť, v dlouhých černých vlasech měly zapletené kvítí. A Veanath je pojmenovala Lónendar, Stvořitelčiny dívky, ale elfové jim dali jméno Tharienómar, Duchové stromů, neboť dívky si často vybíraly za svůj domov právě vysoké mohutné stromy a umíraly, když byly jejich domovy spáleny či pokáceny.
Tharienómar pomáhaly Veanath pečovat o stromy, květiny, trávu zvířata, ptáky a hmyz a Endalarion byl v následujících dnech ještě krásnější a blaženější než v Den. Duchové stromů často chodily mezi elfy a naučily se jejich jazyku, mluvily však jen zřídka, některé z nich se v příštích dnech stranily jak elfů, tak lidí, z dalších se staly obávané válečnice.
Zvěst o Tharienómar brzy dolehla i k Anwëmu. Téhož dne se někteří z elfů vydaly v krásných bílých lodích na Bezbřehé vody a mnozí z nich zapomněli, že těm hlubokým vodám vládne Anwë. Tu se vody Moře rozbouřily a na východní pobřeží Endalarionu zaútočily vysoké vlny. Hradby Valarîmy však tomuto náporu Anwëho hněvu odolaly a to Anwëho rozlítilo ještě více. Proto poslal na to nádherné město vysokou a mohutnou vlnu, aby jej jednou provždy zničil a připomněl tak elfům, že jediným pánem Moře je on sám.
Jakmile uviděli elfové z hradeb a věží, co se na ně blíží, začali všichni utíkat z města. V té chvíli však Alcalad Felanor zatroubil na dlouhý bílý roh na věži Anfaloth a mocně na něj zadul. Potom zvolal: „Utiš prosím Anwëho hněv, paní Nanwënandin, vždyť Audalónë se proti němu nedopustil žádného zla.“
Nato se Moře naposledy vzedmulo, vysoké vlny se naposledy rozrazily o zdi Valarîmy a veliká hradba vody, jež se na město valila, zmizela pod hladinou. Tak byl díky Alcaladovi Felanorovi a Anwëho manželce Illinë zažehnán velký žal, který by z toho jistě vzešel, kdyby velekrál elfů nepožádal o pomoc paní Nanwënandin.
Téhož dne přišla Veanath Lónandin za Illinë, neboť v srdci věděla, že Anwëho hněv nebyl utišen nadlouho. Proto Veanath vystoupila na mys, který čněl vysoko nad vodami Moře, na němž měla Illinë své oblíbené místo, kde za svitu Hvězd pozorovala dorůstající Měsíc, jenž svými paprsky postříbřoval hladinu Moře.
Illinë seděla na skalním výstupku pod rozložitými větvemi mohutného stromu s tmavě zelenými listy.
„Jaké trápení se skrývá v tvém srdci, Nanwënandin? Copak tě tíží v blažených dnech a blaženosti Endalarionu za jeho prvních dnů?“
„Mé srdce se trápí, protože Anwë je stále odhodlán zničit tvé děti, Veanath. Utišila jsem jeho hněv, v srdci však tuším, že nebude dlouho trvat a Anwë se opět rozzuří a ještě větší bude jeho hněv, v srdci totiž touží po podobných služebnících, jaké jsi stvořila, touží, aby byli silní a pomáhali mu s jeho starostmi; teprve tehdy bude jeho srdce klidné.“
Nato Veanath Lónandin odešla na pahorek Meanar a po tři dny a noci seděla pod korunami zlatolistých stromů a v její mysli se rodila myšlenka a nabývala tvaru a života. Na úsvitu osmého dne vyšla Veanath z Lórinandu a za ní šel malý zástup vznášejících se mužů s dlouhými bílými vlasy, namodralou pletí, čirýma očima barvy ledu a svalnatým tělem.
Veanath je dovedla na východní břeh Endalarionu a nechala je vejít do hlubokých vod Moře se slovy: „Uhas svůj hněv, Anwë Maellone, neboť zde máš své služebníky, kteří ti budou pomáhat uskutečňovat tvé myšlenky. Audalónë se vůči tobě ani ostatním Velkým a Endalarionu neprovinil ničím, za co bys jej mohl trestat.“
A z Moře vyšel hluboký hlas podobný hlasu rozbouřeného Moře: „Vyhovím tvé žá-dosti, Veanath, neboť jsi Matkou svých dětí a miluješ je celým svým srdcem a vřelou láskou, kterou jsem nechápal do doby, než tě Illinë prosila o pomoc a záchranu Alcaladova lidu. Přesto, ačkoli proti nim svůj hněv neobrátím, vzkaž jim, ať zůstanou ostražití a nezapomenou, že můj hněv je hněvem Moře.“
„Tvá slova uslyší, to slibuji. Pověz mi však, co tě tak rozlítilo, že jsi svůj hněv namířil proti Audalónë, vždyť se ničím neprovinil.“
„Příliš často vyplouvají lodě z přístavu a brázdí Bezbřehé vody, jak se jim zachce, prohlašují se za pány Moře a zapomínají na můj hněv. To je to, co mě tak rozlítilo Veanath.“
„Nebudu se jich zastávat, ani je nehodlám kárat pro touhu jejich srdcí, vždyť kdo z nich jednou uslyší křik racků, ihned jeho srdce zatouží po Moři a té touze neunikne, ať by byl jakkoli daleko. Proto slyš má slova: Pokud někdo ze Sličného lidu zapomene na tvůj hněv, ukaž mu, že Anwë je pánem Bezbřehých vod, ale nech jej žít a vynes jej na břeh, aby mohl ostatním povědět o tvé moudrosti a laskavosti a aby si elfové upamatovali, že láska k hlubokým vodám Moře může být jejich zkázou, pokud zapomenou, kdo mu vládne.
Doufám však, že tvůj hněv zmírní dar, který jsem pro tebe stvořila. Ti, kteří vstoupili do Moře, budou odedneška nazýváni Eärvemaelar, Služebníci vod, a budou vykonávat tvou vůli a pomáhat ti při uskutečňování tvých myšlenek. Takový je můj dar.“
Poté z Bezbřehých vod vystoupil obrovitý sloup vody, na němž stál sám Anwë. Jeho dlouhé bílé vlasy vypadaly jako pěna vln, hluboké modré oči jako bezedné tůně a dlouhá modrá tunika vypadala jako vodopád. V ruce svíral dlouhé zlaté žezlo, kolem něhož pluly ve spirálách drobné stříbřité rybky. Upřel svůj pohled na Veanath a hluboce se uklonil. Potom vodní sloup zmizel s hlasitým plesknutím v hlubině Moře.

Za soumraku, kdy byl Měsíc vidět vysoko na noční obloze a Hvězdy se blýskaly v jeho světle, usedla Veanath pod jeden z mnoha stromů na pahorku Meanar a upadla do spánku, neboť potřebovala nabrat ztracenou sílu.
A jak tam tak spala, dolehla k ní krásná hudba, ta nejkrásnější jakou kdy slyšela, plná citu a radosti. Ta hudba zněla z Valarîmy a byla doprovázena zpěvem mnoha a mnoha líbezných hlasů, mezi nimiž vynikal hlas Tiely Lûnitilnin, neboť měla ráda hudbu a její srdce se radovalo, když se k jejím písním připojil Sličný lid a utkávali spolu krásné a smutné a radostné melodie a písně.
Když se blížila k Valarîmě, zahlédla v Bezbřehých vodách Služebníky Moře, jak toužebně hledí k hradbám toho krásného města a v dálce spatřila Anwëho, skrytého ve stínech noci, jak tiše naslouchá té písni.
Tu noc do Valarîmy nevstoupila, ač ji stále vábil nádherný zpěv elfů a Tiely Lûnitilnin. Odebrala se na mys, odkud svého manžela utěšovala Illinë, když se rozhněval.
Jakmile ji Illinë spatřila, uvítala ji. Potom spolu chvíli seděli na hranách útesu a po-slouchaly šumění mořských vln prolínající se s hudbou a písněmi, jež k nim přicházely z Valarîmy.
„Ó, jak nádherný je ten zpěv a ta hudba a se šuměním vln se zdá ještě nádhernější. Podívej, i Anwëmu se líbí, neboť necítím v jeho srdci žádný hněv. A přece mě to trápí, Veanath, ano, trápí, trápí mě, že když hudba přestane, Anwë se rozezlí o to více. Mám strach, že než přijde další den, bude Valarîma v troskách a mnoho elfů bude zápasit se samotným Mořem, proti němuž nemohou zvítězit leda s pomocí Cuonwëho, ale ten Anwëho miluje, vždyť jsou téměř jako bratři,“ pravila Illinë a navzdory radostné melodii, jež se linula z fléten, rákosových píšťal a harf, se rozplakala.
Avšak Veanath řekla: „Nezoufej, Illinë. Anwë neudělá nic, alespoň, než přestane Audalónë zpívat. Stále máme čas, ale musíme si pospíšit. Potřebuji tvou pomoc, neboť má myš-lenka se bez ní neobejde a já sama také ne. Pokud ani tento dar nebude stačit k utišení Anwëho hněvu, potom bude možná s elfy konec.“
A Illinë souhlasila, že Veanath Lónandin pomůže uskutečnit její myšlenku. Seděly dlouho a ještě déle pod strmými stěnami Eithel-Avrosu. Na úsvitu devátého dne bylo potom na Illinëinině mysu možno spatřit Maelendar, Vodní dívky, ale elfové jim říkaly Calarindar, Najády. Bylo to ženy s dlouhými vlasy, tmavě modrýma očima a krásnou tváří. Od pasu dolů měly místo páru nohou bledé rybí tělo pokryté lesklými šupinami a dlouhou bílou ploutev.
Illinë jim dala dar utišovat Anwëho hněv, kdežto Veanath jim dala dar volně dýchat pod vodou. I Tiela přispěla svým darem, aniž by o tom Veanath Lónandin či Illinë Nanwë-nandin věděly. Tiela v hloubi své mysli věděla o Veanathině myšlence již dávno a když nastala chvíle, kdy se na světě měly objevit Najády, požádala Ninwëho, aby po vzduchu poslal ozvěnu jejího hlasu. A Ninwë tak udělal a s prvním nádechem přijaly Calarindar od Tiely její skrytý dar.
Stalo se, že když dozněly písně Audalónë a Tiely, Anwë se rozhněval, neboť miloval zpěv a hudbu Sličného lidu. Jakmile se však rozhodl, že pošle velkou vlnu na hradby Va-larîmy, dolehl k němu zpěv Najád a jeho hněv byl pryč. Od té doby se rozhněval jen málo či nikdy, snad jen kromě několika okamžiků, kdy jeho zloba neznala mezí.
Tak byly stvořeny Calarindar a staly se spásou všem námořníkům, kteří v pozdějších dnech zabloudili na širých vodách Moře.
Veanath poté odešla do Lórinandu a tam usnula dlouhým spánkem, neboť potřebovala nabrat novou sílu na další dny. Říká se, že spala po devět dní a nocí v tichu a klidu své zahrady a nikdo se jí neodvážil vyrušit či vzbudit.


Na úsvitu dalšího dne bylo Moře klidné, jeho vody se podobaly větrem zvlněnému hedvábí a šum vln zněl jako ta nejkrásnější píseň, která přináší bezstarostnost a věčný mír.
Illinë seděla ve svém domě na okraji vysokého mysu a poslouchala zpěv najád, jenž se ozvěnou odrážel od srázných stěn Eithel-Avrosu a mísil se s trylkováním ptáků a šelestem listí na mladých vzrostlých stromech.
Veanath tiše spala na mechovém lůžku pod korunami vysokých Nirvehilů v líbezném Lórinandu, kam přicházel každý, kdo zatoužil po troše ticha a odpočinku. Krátce po svítání sem přišel i Ninwë, protože potřeboval od Veanath pomoc a radu. Lónandin se probrala ze spánku, pohladila polštář mechu a pohlédla na Ninwëho svýma očima a ty měly spousty barev od bílé po černou, jakoby v nich kdosi vytvořil mozaiku, nekonečnou spleť barevných odlesků stoupajících odkudsi z daleké hloubky černých zorniček.
„Proč jsi přišel, Ninwë? Jaká touha či hnutí mysli tě přivádí sem, do Lórinandu, kde hledá odpočinek ten, který je znaven námahou?“ zeptala se.
A Ninwë odpověděl: „Mé srdce je plno obav, Veanath. Ilmë mi naznačil ve svých úradcích, že vzniknou nové země, ale ne dříve než přijde čas. Sotva mi to řekl, do srdce mi padl stín, neboť jsem věděl, že nad těmi, kteří v těch zemích budou jednoho dne žít, nebude bdít nikdo, aby je ochránil před možným nebezpečím. Proto jsem přišel, abych tě požádal o tvou pomoc a radu. Do srdce mi totiž přišla touha, v jejímž jádru jsou dlouhá silná křídla z hnědozlatým peřím, bystré oči, kterým nic neunikne a silné nohy s velkými pařáty.“
„Pomohu ti, Ninwë. A chceš-li znát mou radu, slyš ji tedy: Kam nemůže Ninwë, tam musí jít cíl jeho touhy.“ S těmito slovy se Veanath postavila na vrchol Meanaru a z její a Ninwëho myšlenky ožívala touha Pána větru.
A najednou se nad korunami Nirvehilů objevilo na dvanáct velikých orlů s dlouhými křídly, jasným ostrým zrakem, silnými pařáty a hnědozlatým peřím. Jeden z nich, ten největší, se Ninwëmu zalíbil a Ninwë mu dal jméno Ancalorn, Bouřlivý vítr, neboť zvuk jeho křídel byl jako bouře, když jimi mával a byl rychlejší než mrazivý severák.
Ninwë byl potěšen a promluvil k Ancalornovi se slovy: „Majestátná jsou tvá křídla a tvůj zrak je neomylný, Ancalorne, Pane orlů, proto slyš: Tvůj domov bude stejně majestátný, jako jsi ty sám, z výšin budeš hledět a bdít nad zeměmi, jež později vyvstanou z Moře. Nyní však vzlétni a pohleď na svůj nový domov, který je tam, kde jsou srázné stěny Eithel-Avrosu, tam bude odedneška tvé sídlo, dokud z Moře v nadcházejících letech nevystoupí pevnina, aby nosila Druhorozené. “
Tak byli stvořeni Páni orlů a v celé jejich skvělosti, nádheře, vznešenosti a majestátu se jim nemohl rovnat žádný pták. Elfové později vyrobili pro Ancalorna korunu ze zlata a jantaru, neboť on byl Pánem orlů, jehož potomstvo nikdy nevyhyne.