Moje cesta do Irska

Bylo mrazivé únorové ráno. Kalendář tehdy hlásil sedmý den v měsíci a silně mi tím vnucoval pocit výjimečnosti. Nebylo to však tím očividným způsobem, jak by si mnozí z vás mohli myslet. Byl to sice den, který mohl být stejně výjimečný pro jakoukoli jinou dívku či ženu jménem Veronika v zemi, ale pro mě byl ještě něčím víc. Byl to den, kdy se mi změnil život.
Kufr, batoh, notebook… vše jsem měla sbalené a připravené už minimálně týden předem, tudíž mi zbývalo se pouze obléct, posbírat rodiče a nejlepší kamarádku, bráchu posadit za volant auta a vyrazit směr vlakové nádraží. Během celého toho procesu jsem byla nedočkavostí bez sebe nechat konečně všechno to omrzlé a všední za sebou a vyrazit vstříc nové zemi a novému životu.
Pamatuji si, že nádraží bylo ten den vcelku liduprázdné, ale já i tak byla schopna přehlédnout neočekávanou přítomnost mých dvou kamarádů, dokud jsem do nich téměř nevrazila. Vlastně by si to i bývali zasloužili, neboť tam neměli co dělat. Nepřála jsem si mít u svého odjezdu příliš velké publikum, tudíž o jeho přesném čase vlastně nikdo nevěděl. Jak je ale známo, s dobrými přáteli člověk nepotřebuje mít nepřátele. Oni jsou to totiž lidé, kteří velice rádi šíří dál, co by neměli a vymýšlejí různé způsoby, jak člověka překvapit, šokovat a vyvést z míry. Pravdou ale je, že dnes jsem za jejich překvapení vděčná, neboť díky deníku, který mi tenkrát jeden z nich daroval, jsem opět začala psát.
Nicméně čas odjezdu se nezadržitelně blížil, takže jsme se rychle naposledy objali, navzájem si popřáli hodně štěstí a já, spolu s rodiči a mou kamarádkou, jsme se rychle upalovali schovat do tepla vlakového vagónu. V jeho pohodlí jsme poté přečkali asi tříhodinovou jízdu do hlavního města Prahy, z jejíhož letiště jsem pak dále měla odletět vstříc svému novému osudu.
Už tenkrát se mi Ruzyně, aneb letiště Václava Havla, nikterak nelíbilo a dodnes zůstává jedním z nejhorších letištních hal, na kterých jsem zatím měla to štěstí se vyskytnout. Já tu ovšem nejsem od toho, abych mu dnes dělala recenzi, tudíž se smířím s faktem, že to tak je a že se mu do budoucna stejně nevyhnu a budeme pokračovat hezky dál.
Po nějaké chvíli čekání následovalo srdceryvné rozloučení s rodiči a kamarádkou, které jsem od této chvíle neměla téměř rok nevidět. Soudě dle zarudlých a uslzených očí si tento fakt už tenkrát, na rozdíl ode mě, uvědomovali. Jedno objetí tehdy střídalo druhé, až jsem začínala mít mírné obavy, že s takovou ani neodletím. Nicméně i tato rozlučková scéna v jednu chvíli dospěla ke svému konci a já se mohla vydat směrem k bezpečnostní kontrole. Dostat se k ní, znamenalo projít spletitým labyrintem eskalátorů a dlouhých chodeb, abych nakonec došla na konec velmi dlouhé fronty.
Tehdy u mě nastal okamžik, kdy jsem naprosto zapomněla, co je vlastně za den, s kým jsem se to před pár okamžiky loučila či zda mám vše nutné k odletu nachystáno po ruce. Jediné, co v tu chvíli poutalo mou pozornost, byli všichni ti lidé kolem mě. Téměř každý z nich mě něčím zaujal. U každého jsem se nenápadně pokoušela zjistit, jakým jazykem mluví, načež jsem začala rozvíjet své vnitřní teorie o tom, kam a z jakého důvodu asi má namířeno. Letí snad do Irska také změnit svůj osud, jako já, nebo je to pro jen další přestupní stanice na cestě za dobrodružstvím?
Zcela zabraná do těchto úvah jsem se jak mávnutím kouzelného proutku ocitla na samém začátku kontrolního pásu, na který jsem, nedbajíce jakýchkoli vývěsek kolem, naložila batoh a notebook a odhodlaně se vydala projít skrze onu zvláštní magnetickou bránu do nového světa. V tom mě však z mého snění vytrhl výrazný hlas hlavního pracovníka kontroly:
„Veroniko, přeji Vám vše nejlepší k svátku, ale ten notebook budete muset z té tašky vytáhnout!“ ozvalo se z druhého konce kontrolního pásu a mě dobrých pár vteřin trvalo si uvědomit, že onou oslovenou osobou jsem já. To byla chvíle, která mě donutila se poprvé pořádně zadívat na onu ignorovanou vývěsku, jen abych si na ní přečetla, že notebooky patří na pás bez obalů a tašek. No co, nikdo není dokonalý a já měla ten den pro svou nepozornost dobrý důvod, takže ještě jednou a lépe a na druhý pokus jsem se už dostala skrz bez jakýchkoli problémů.
A tak jsem byla konečně tam. Sedadlo u okna s výhledem do říše snů. Už nebylo cesty zpět, už nebylo kam utéct a já měla poprvé v životě pocit, že se mi utíkat ani vracet nikam nechce. Byla jsem přesně tam, kde jsem měla být. Najednou mě však zarazilo zjištění, že se ke mně vůbec nedostávají jakékoli emoce znamenající nervozitu a strach z neznámého, nebo smutek z odloučení. Jediné, co jsem cítila a prožívala každičkým nervem v těle, bylo vzrušení z probíhajících změn. Pro nic jiného jsem neměla ve svém těle momentálně místo a tak jsem se pohodlně usadila a zadívala se z okýnka na zapadající slunce.
Přiznávám, moc dlouho se na to dívat nedalo. Světlo slunce totiž nesnesitelně nabíralo na intenzitě s každým metrem našeho stoupání. Brala jsem to jako znamení, že je čas nalistovat další kapitolu v rozečtené knize a nechat se unášet fantazií, dokud nenastanou přívětivější podmínky pro pozorování země pod námi.
Přesně takový okamžik nastal asi půl hodiny před přistáním. Slunce se sklánělo za obzorem právě tak akorát, aby neoslepovalo troufalé pozorovatele, ale aby nám zároveň jeho poslední paprsky poskytovaly dostatek světla na obdivování té dech beroucí scenérie. Byl to ten nejkrásnější výhled, jaký jsem kdy viděla. Bylo vidět moře, volně se přelévající v písčité pobřeží a dále v nekonečné zelené lány poseté drobnými bílými tečkami. To se na jejich šťavnatých travách pásly ovce. Byly všude tam, kde nezasáhly šedé ulice města, čnící na okraji útesu a mezi vší tou zelenou přírodou, jako hrdý odkaz toho, že i člověk zde má své místo. O kus dál bylo zase možné obdivovat neodbytné vlny přílivu narážející na ostré skalní útesy, jejichž travnaté vrcholky byly rovněž celé poseté vším tím nic netušícím skopovým. Prostě ovce kam jen mé oko bylo schopné dohlédnout. Což pro mě už na vždy zůstane tím prvním dojmem, který jsem při pohledu na Irsko získala.
A tímto by se dal tento můj speciální den i krásně zakončit. Po přistání už následoval jen řetězec všelijakého zjišťování, hledání a pátrání, čili nic moc zajímavého k popisování. Musela jsem se jen dostat ke svému kufru, najít ten správný autobus, vystoupit na správné zastávce a hlavně trefit do správného hostelu. Což se mi, k mému velkému překvapení, povedlo na první pokus i bez zbytečného stresu a paniky. Odměnou mi potom byl téměř poloprázdný pokoj s klidnými spolunocležníky, teplá sprcha a hlavně pohodlná postel, v jejímž náručí jsem se nechala unést do nevědomí v okamžiku, kdy mi hlava dopadala na polštář.