Slunovrat

Putujeme slunovratem. Kráčíme kamsi, ach ano, do podsvětí.
Noční les mlčí.
Mlčí? Ale kdeže – ty lháři, ty básníku – ani zdaleka. Zpívá prastarou píseň větru, probouzení, hymnu měsíci.
Obrovské černé kmeny se lesknou deštěm, kývají se a ohýbají, hluboko, hučí, větve trhají zářící oblohu.
Bělostná mračna pospíchají bitevním během, osamělé špice borovic jim udávají tempo a velký vůz je vskutku velký, obří obrazec vypálený v sametu.
Za prahem podsvětí vítr jako by vál v nás. Téměř plný měsíc šeptá o šílenství a pokládá se k našim nohám, jen vejdi poutníku a zapomeň na světlo. Bahenní můry vyrušené z dřímání víří prach a mrtvé listy na bukových větvích potměšile tančí v rytmu, otírají se o slepou tvář, už bude půlnoc? Ozvěna dechu měkce padá do mechu, na hladinu louží, ztrácí se v kůře a nikdo ji neslyší. A ty louže mají neostré kraje, ponoříš-li do nich prsty, propadneš a už se nevrátíš.
A tam, zpět ve světě, stojí koně. Mlčí, oni skutečně, bouře jim češe hřívy, obrysy ostře vystupující na pozadí zářivě temného nebe, nehýbají se a jejich oči nás vidí. Vrací se, kývneš na ně.
A opravdu, hrdelní štěkavý výkřik se nese loukou jako válečný pokřik, jako důkaz vítězství. Koně stříhají ušima, tráva se chvěje, ptáci poplašeně zpívají ze spánku, vítr stoupá nocí a zem se otvírá.
Když pak s lehkým srdcem kráčíme po ušlapané cestě, světlá těla srn se míhají ve tmě a voda v potoce teče k ránu. Jsme doma.