A podzimní slunce má prý úplně jinou barvu

A podzimní slunce má prý úplně jinou barvu
Pozvedá dlaně, jako by se divil, kam odtekla všechna míza
Dubový list padá na jeho tvář a láká hejna průhledných mušek, tančí mezi zlatými paprsky
A všechno lítá vzduchem, rozezní se v jeho hrdle krátký hučivý smích
Mezi prsty mu ulpěla vlákna pavučin
Vítr jako by to věděl, v rozevlátých břízách, ocelově šedé hladiny
Olše šumí u řeky a nikdo je neslyší
K nohám mu v cárech mlhy padají šípky
A ptáci. Ze stříbrných buků vyvrácených bouří, přervaných vpůli, vzlétají a v těkavých houfech trhají těžce šedé okraje mraků
A kdy se vrátí. Snad jestli
Otlučené kaštany čekají na jeho ruce, až je zvedne a zahřeje dechem, jsou jako jeho pleť, jenže ony září
Zastříhá ušima, zvedá se vítr. Ten, který láme stromy a trhá listí
Chodec na poli ostře vystupuje ve svých osamělých obrysech
Sahá pro jablko, to rudé, úplně nahoře. Zdá se bez kazu
A pavouci se proplétají jeho hřívou, až se s přimhouřenýma očima ošívá rozkoší
A vůně hlíny, drtí, po tvářích mu nekonečně dlouho stékají kapky jantarové smůly
Je tak krásný
Možná proto, že umírá
Špičkou jazyka si olízne rty. Mlčíš?
Mlčíš. Protože jeseň znamená být sám
A jen si tiše utírat slzy do rukávu, když jeho paroží zvolna klesá k zemi