Klukovské osmdesátiny

Kam patřím, to vím, se často vracívám,
domů, do světa kluků, v čase i snech,
do temných uliček tajemných Stínadel,
kde i kočičích hlav je slyšet vzdech.

Kde stíny, i ty ve mně, po mně sahají
plížící se od pouličních lamp plynových,
kde na klopách nám svítí žlutý kvítek,
a Širokka slýchávám dodnes smích.

Tam u nás viděl jsem tu partu poprvé,
protivníkem jsem byl, ne však nepřítel.
Hledali ježka u Jakuba i v Temné vodě,
těm pěti klukům já snad jsem i záviděl.

Osmdesát let jsou již věrní kamarádi,
už osmdesát let, co prvně přišli mezi nás,
Rychlé šípy – píše Foglar, kreslí Fischer –
kluky už zůstali, zatímco nám šedl vlas.

Červenáček, s lodičkou na hlavě snad i spal,
Rychlonožka, smíšek co tak často má pech,
Jindra Hojer, Jarka Metelka – správní kluci
a Mirek Dušín, symbol snad cností všech.

Však s příjmením Dušín nikoho nenajdete!
V reálném světě není! Zklamání nelze skrýt.
V naší zemi, s premiérem trestně stíhaným
a prezidentem hulvátem – jak by mohl být?


Dne 17. prosince 1938
vyšel v časopise pro mládež Mladý Hlasatel
první příběh o chlapeckém klubu Rychlé šípy.
V České republice skutečně neexistuje
nikdo s příjmením Dušín. Jak symbolické...