První vandr (2)

» autor: Zlatokop Henry
Vítání. „Chyběl si nám, Henry“ vřelá objetí kamarádů, doprovází znepokojivý výraz. „Si chytil v tom lochu lepru?“ ukazují na můj dehonestující sestřih. „To nic, to doroste“ prohrábnu si vlasy a začnou se s nich drolit seschlé snople a sliny mého syna.

„Jó takhle?!“ směju se. „To je práce Malého“.
„Je tu i Malý Henry?! To se musíš pochlubit“ parta divokých habánů se vrhá na mé vyděšené dítě. Ano, hysterický pláč číslo dvě započal. Cestou vyčerpaná Zdeňka se zvedá s pařezu. Doluje z hlouby mateřských rezerv něžný úsměv. Snaží se zachránit Malého ze spárů dravé zvěře.

„Odpočiň si Zdeni, to zvládnu“ zakáže jí další aktivity největší lamželezo Cyril. „Jsem přeci jeho kmotr, tak mi dej šanci se o kluka postarat“. Mávnutím silných paží rozežene rozjásané trampíky. Ti se rozletí jako mouchy do všech stran. Malý Henry stojí zaskočen, zapomněl plakat a zírá. Obr se nad ním sklání a bere do svých tlap, nasazuje na svá rozměrná ramena. Malý ani nedutá, chytá se jeho dlouhých vlnitých zlatavých pramenů. Usmívá se. K zajištění „klidného“ trampského potlachu vymyslí Cyril lest. Když z nějakých životně důležitých důvodů nemůže mít malého na ramenou, přivolává Žabici. Ta rozpustí havraní cop. Potvrzeno. Malý, fascinován dlouhými vlasy, zapomíná na okolní svět. My se Zdeňkou zjišťujeme, že je nám přeci jen trochu lépe, když opustíme na chvilku partu přátel a můžeme se pokusit realizovat další „malý plán“.

Malé plány stíháme s radostí plnit lépe než soudruzi pětiletku. Zdeňce září štěstím oči. Škoda, že už je neděle, a musíme zpět do socialistické reality.

Hysterický pláč číslo tři začíná. Malý se drží křečovitě Cyrilových vlasů. Nechce je pustit. Zdeňka nabízí své jemné pampeliščí chmýří. Nic. Žabice vytahuje cop. Nic. Situace je vážná. Kmotr navrhuje přinést oběť.

Slibuji: „Když budeš hodný, pojedeme příští víkend s Cyrylem opět na potlach“. Malý přestává plakat a přemýšlí. Slib začíná fungovat. Ve vzduchu se však stále vznáší hrozba opětovného pláče. Drsoň Cyril vytahuje ostrou dýku. Přikládá si ji k temeni, na kterém sedí můj syn. Řeže. Pramen svých bujných kadeří. „Chceš?“ Malý natahuje packy po obětním daru. „Ale musíš být hodný a neplakat. Jsi už přeci velký kluk?!“ Malý hypnotizován pramenem vlasů kývá dárci na souhlas.

Zdeňka znepokojeně vrtí hlavou: „Máme tady problém. Naše rodičovská autorita má zásadní trhlinu. Ty si na začínající pleš můžeš nasadit klobouk. Já budu odkázána asi na paruky. Naše první dítě už to, co máme v hlavě nebo na ní nezajímá.“
Rozesměju se a vlepím ji hubana: „Ale bylo to o vlásek, miláčku“.
Tipů: 2
» 23.11.18
» komentářů: 2
» čteno: 622(4)
» posláno: 0


» 23.11.2018 - 15:56
Cyril má jako vždy pravdu, také si myslím, že o šesťákovi by se už nemuselo mluvit jako o malém. Prepubescent by měl používat svoje dolní končetiny mnohem častěji, horní končetiny k úchopu vlasů naopak méně často.
» 23.11.2018 - 16:28
Ringo: Nejlepčí je, když si my velcí kluci můžeme udělat malé radosti.... že, Ringo? :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: První vandr (1) | Následující: Ř

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.