První vandr (1)

Balím bágl. Poprvé pro nás tři. Malému zavěšuju přes ramena plátěný pytlík s plechovkou lančmítu a kartáčkem na zuby. Dnes pokřtím syna u trampského ohně.

Na hřbitově se nebál, tak teď je správný čas ukázat Malému čundrácký svět. Krásu hor, lesa a panenské přírody.

První hysterický pláč nastává, když si musí vzít boty, které podědil po bratránkovi. Odmítá v cizích chodit. Zdeňka si ho chce pověsit na krk jako opičku a nést ho. „Blázníš? Hned ho sundej!“ vytrhnu jí řvoucí dítě z rukou a vláčím od domovních vrat. Asi po desíti metrech uznávám, že měla pravdu. Nasazuji syna na koníka. On mi shazuje čepici. Zoufale naříká a do vlasů mi spouští z nosu nudli.

Utíkám městem s plačícím děckem. Pronásleduje mne žena se zoufalým pohledem. Modlím se, aby nás uvědomělí spoluobčané neudali na sociálku, politické škraloupy mi stačí.

Než nasedneme do vlaku, jsem zpocený hrůzou. Vlasy mi slepily snople a sliny. Malý ale spokojeně spí.
„Uf!“ políbím Zdeňku „a pohádkový vandr může začít!“