Strážce majáku

Jako kluk často knihy čítal jsem,
a dá se říct, že Vernem jsem odkojen,
jakož i Batličkou, Marryatem, Stevensonem.
Tehdy jen tušil jsem, dnes už to vím,
že romantika je devět dílů dřiny
a jen jeden snů díl.

Víc než čím jiným chtěl jsem být
– víc než mořeplavcem, korzárem –
strážcem majáku, sloužit a k něčemu být,
světlem v temnotách, samoten snít,
s mořem rozmlouvat, ač nepochopit je.
V hledání sebe, se sebou žít.

Čas valil se jak na maják příboj vln,
málokdy na zbyt zbyl. A jen pár chvil
k nadechnutí a opět svých moří být pln.
Po každém šturmu je majáků míň,
ne však snů, těch více než klukovských,
a bez majáků, v nás, šíří se stín.

Již stmívá se, a brzy bude tma,
to chvíle nejlepší světlo rozžehnout,
opět být strážcem, co maják svůj má.
V osamění a přitom na očích být,
pramenem světla všem zprávu dát –
jste v bezpečí, můžete plout, a snít...