Unie

Ve štítu s rokem devatenáctistým pátým,
u mostu sestaveném ve dvou dnech,
kde nádraží hlídal, sebe neuhlídal, lev,
Vyšehradský skály mnoho nevzdálen
i celnice roubené, geniem loci hájen,
kde svět byl vytínaných kmenů z vorů,
a na nádvoří zněla fuga ze saxofonu.

Barva voní, pod kůži se vtírá.
Papír v prach vyprášený a jeho pach.
V komoře temné jen světýlka nach.
Zdi se chvějí z rotujícího vibrování,
lochnesky skřípotu, trojořezu zadunění.
Kamenotisky se svatými a nesvatými taky,
litery s anděly a secesními znaky.

Vnady Irči podsvícený proti předkloněný,
mladý, blbý, tápající, na průšvihy kádr.
S hlavou vyřezávanou v ruce šábr,
lázeň v krevní soli, do rozleptání.
Vyšehradský kodex restvořený.
Linka vytažená barvou s volskou žlučí.
Sova vědoucí pod průčelím mlčí.

Ďábel chtící duši úpisem krví do partaje.
Kaňka – nomen omen – litografie je duší,
v temné noci, v práci, vypouští zde duši.
Krupička ve fotografii, zrno ve filmu.
Kohout, toť patron můj a řemesla umu.
K Trajcům či Bojovníkům se džbánem,
vše poznáš, až nebudeš kmánem.

Sto tisíc Sluncí ve stoupi končí
i s diktátorem – největším peciválem
a jen jedno Sluníčko opět vyšlo ven.
V sudu k roztavení odsouzený
drak z olova, mědí potažený
jak vystřelená z mašinkvéru střela,
je tajně zachráněný zcela.