K problému lásky a černé magie

Milujeme ty, kteří nás nesnášejí a nesnášíme ty, kteří nás milují.

Řekla mi kamarádka vietnamského původu, když mi bylo asi 15.

Bohužel, i po 10 letech se tento výrok zdá být (po částečném proložení psychoanalýzou a principy magnetické polarity a bůhví čeho dalšího, kontrapunktu a motivačních jing-jang citátů na facebooku a pár animáků od Ghibli studios ... ), docela pravdivý.

Nebo alespoň mně se ověřilo, že chci vždy něco, co nemůžu mít, a když už něco mám, nechci to ztratit.

Ať je řeč o lidech, rozumu, víře nebo postavičkách ve World of Warcraft, vždycky jsem tak trochu toužil a tak trochu hromadil ...

Což se zdá být docela normální a přirozené, ne?

Trošku.

Haha, no, ve skutečnosti ...

A mluvme radši jen o lidech ...

Začíná to být trochu problém (ba možná naopak, možná to není problém, možná je to vlastně docela legrační věc ... ), když se snažím toho druhého nesnášet, přestože jej miluji, aby mě dotyčný miloval, přestože mě momentálně nesnáší.

(osobně tomu říkám černá magie - Harry Potter 1,2 ... 7)

Ono to totiž, když je člověk dostatečně důmyslný a zatvrzelý, docela to funguje ...

A tak jsem s falešným sebevědomím prohodil pár vtipů o její mámě, na její šaty jsem jen rozvážně kývl, i když jsem krásnější bytost jakživ neviděl, schválně jsem jí říkal, že nemám čas, zatímco jsem pařil hry v hospodě, a tak dále ...

Co už ...

Každopádně se stalo to, po čem jsem tak toužil, a moje vysněná sličná slečna se mě jala doopravdy milovati, nosila mi dárky a chodila ke mně domů dívat se na animáky od Ghibli studios.

Pročež já ji začal opravdu nesnášet.

Což je ten problém.

Najednou mi byla otravná.

(vidíš, já ti říkal, že je to spíš legrační ... )

Ale teď mě spíš zajímá, jak s to ho ven!

Nebudu ti lhát, cítím se jako ten, jehož jméno ani nesmíme vyslovit.

Mám to nechat být nebo co?

Už i teď pro mě udělá cokoliv, ať je to vaření jídla, nákup nebo výprava do Disneylandu (zprvu jsem chtěl napsat "nebo sebevražda", ale řekl jsem si, že můžu vymyslet něco mnohem děsivějšího).

Není schopná mě kritizovat, i když dělám naschvály jako malý kluk ...

Schválně si vezmu tílko, které dřív nenáviděla ...

Najednou "není tak hrozné".

Prý je vlastně "docela v pohodě".

Každopádně ...

Dnes po mně chtěla, abych jí ublížil.

Prý je to "jen role".

(chtěla, abych jí svázal ruce a dělal, že ji nesnáším)

(chtěla, abych do ní jen tak kopal)

Odešel jsem s omluvou, že potřebuji nutně domů stylem, jako by mě zavolala máma k večeři.

Nevím, jestli kvůli mému svědomí nebo kvůli potenciálním kamerám, které by rozmístila po pokoji, aby mě posléze zažalovala za sexuální násilí (viz k problému násilí), ale tohle prostě ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Když jsem jí pak řekl, že jsem jí to nemohl udělat, protože jí na to moc miluju, očekával jsem, že bude moc ráda.

Řekla mi "cože, mě?" ...

Ono se vlastně ani není čemu divit, když jsem celou dobu dělal, že ji nesnáším.

Tak já bych si jen s dovolením poznamenal, že tohle není láska, tohle je čistý utrpení.

Černá magie.

Lístek na kraj světa pro dva (speciálně pro ty, kteří budou doufat, že naše planeta je placatá).

Co víc k tomu říct ...

(pardon, že jsi to musel číst)



Snad jen, že pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí.







(ze sbírky Rozumy, 2018)