Pegasí touhy

Sedím si na hraně propasti do pekel,
příkrý sráz srdce mi obestřel tíží,
příč páru perutí nevím, jak létat, žel,
a kdo řek, že se dá bez letu vyžít?

Pode mnou houbka vin, strachů a nejistot,
sny občas vzdálené strašně se zdají,
meč paní bázně má od jedu vlhký hrot,
jak slova těch, kteří „nejlíp" mě znají.

„Raději stůj na zemi,“ od blízkých slýchávám,
mnohdy i od těch, kdo sami jsou v mracích,
aniž by tušili, kolik tím tvoří ran,
propast se šíří, jak peříčka ztrácím.

Kdo zírá na propast, toho pak sežere,
ta má mě zjevně už polykat začla,
šeptá mi přitom, že zajatce nebere,
ledové ostny mi pod kůži vmáčkla.

S žebravým pohledem bezhlase žádám tě,
prosím tě, nebuď mi jako ti druzí,
dýchni mi pod křídla, přeřež mé opratě,
pomoz mi vzlétnout, ne belhat se v kruzích.