Malinké řvoucí náměstí

Sedíme na lavičce uprostřed malinkého náměstí malinkého městečka a nestačíme se divit jeho rušnému životu. Člověk by tu čekal ticho a klídek, jenže ono je to úplně jinak (v zimě tu asi klid je).

Středem náměstí vede silnice obklopená stromy, kudy projede snad jen pár desítek aut denně a také sem tam autobusy, které staví u dřevěné oboustranné zastávky hrdě označené jako nástupiště č. 1 a č. 2.

Po jedné straně kašna (kde paní v mé též pravdivé báseňce ždímala psa) a pizzerie, po druhé straně pár obchůdků, restaurace a po obvodu náměstí vrata a dveře nízkých obytných domů, na konci náměstí úřad a žlutý slavný zámeček Emy Destinové.

V krásném slunečném počasí kolem náměstí vytrvale chodí mladý slepec s bílou holí pořád dokola a tak jsme jeho trase začali říkat Slepcovo cestička.

U zastávky busu stojí paní s taškou na kolečkách a někomu telefonuje. Křičí na celé náměstí:
„Koupila jsem ti uzenej sejra!... Cóó? No, že jsem ti koupila sejraaa a pak ti ho nastrouhám…. Jakej? No uzeneej!... No říkám, že ti ho nastrouhám!... Cóó?... No ten sejra!“
Naštěstí přijíždí autobus.

A do dvaceticentimetrové škvíry v oprýskaných vratech polorozpadlého domku huláká na zřejmě úplně hluchou babičku pán: „Opravím vám střechu!... Jóó, říkám že vám opravím střechu nebo vám spadne na hlavu!... Néééé… střechu, babi!... Taky vokna nový by to chtělo!... Voknáááá!... Jóó!... Koupím to!... že to koupííím!... A opravím!...“

Přesunujeme se k cukrárně, kde pro změnu řve banda dětí, cpou se novinkou - černou zmrzlinou a všechny ji musí mít… a taky ledovou tříšť, tlačí se a křičí jeden přes druhého: „Pomerančovou… malinovou… né malou, míchanou, velkoou!...“

Všude kolem nás jsou s barevnými koly a v barevných tričkách cyklisté… na plácku před cukrárnou, na minizahrádce hospůdky hned vedle, pijí barevnou tříšť a pivo, lízají zmrzlinu, všichni mluví a vzájemně na sebe hulákají a místní dědulové to pozorují od svých pulitrů… a…

a najednou mezi všemi lidmi zrovínka ke mně přiběhne holčička s černou pusou i jazykem, černá zmrzlina jí z oplatkového kelímku teče po ruce a děsně se řehní a šklebí na mě a dělá tajtrlíky.
U dětí jsem opravdu oblíbená…

Tak asi raději půjdeme dál… dál Slepcovou cestičkou a moc zvědaví, co či koho v tomhle malém krásném městečku ještě potkáme.

A najednou se mi chce nadšeně křičet a hulákat a řvát:
„Tady je tak krrráááásně, maj tu uzenej sejraaaa, černou zmrzlinuuuuu a domek možná na prodeeeej!
Cožééé?... No říkám, že je tady kráááásně!!!“

;-)


.

městečko
zastávky busu
klídek

.