Rána 1968

Přijeli neočekávaně na vojenské motorce. Bráška, přestože ji řídil, seskočil a otevřel si branku. Ten druhý přidržoval mašinu a rozhlížel se kolem.
Dvorek posraný slepicemi doplňoval smrad z psí boudy a zatuchlinou čpějící ruina našeho domku.
„To je můj nadřízený, Petr Mlčoch“ hlásí mi skoro v pozoru můj nejmladší bráška Honza. „Přijeli jsme jen pozdravit. Pádíme zpět do kasáren. Kapitán chce opravit vrata od garáže a Petr měl truhlářské náčiní doma. Tak jsme dostali povolení na vyjížďku. No a já Petra přemluvil, abychom se stavili i u nás doma.“
„To jste dobře udělali kluci“ svírám v náruči brášku. Následně předstírám podání ruky Petrovi. Předvedu ukázkový chvat a mám ho zajištěného. Cuká se, ale má to marný. „Vojáčku, teď uděluju rozkazy já!“ Více ho přimáčknu. Kývne hlavou na souhlas. Povolím a pouštím ho.
„Nikam nepojedete!“rozkážu.
„To sotva, civile!“ ušklíbne se Petr. Narovná se, upraví uniformu, pravicí si poplácá zbraň.“

Beze slov se vracím do domu. Vzápětí vylezu se samopalem a křičím: „Si nerozuměl vojáčku, já su Henry!“ a střelím do vzduchu. Slepice se rozutečou, pes Šándor zaleze do boudy.
Petr se uznalým úšklebkem otočí na Honzu „Nekecal si, je to fakt hustý frajer!“
„Zvu tě na tu nejdivočejší noční jízdu. Takovou si v životě ještě nezažil, kámo“ plácám ho po ofrčkovaných ramenou.


***
Prolezli jsme snad všechny putyky ve městě. Alkohol sbližuje. Objímáme se s Petrem jako staří známí. „Kdyby si nebyl bráchy kámoš, už si dávno mrtvý. Zneškodním tě razdva" žvatlám. „Co na té vojně sakra děláte? Republika je plná cizích vojsk, máte nás bránit. Když to neuděláte vy, tak kdo jiný? Tady mají všichni řeči, ale bojí se cokoliv dělat“
„Vůbec se mi nechce vracet do kasáren. Vojna je opruz, ale co se nám tam nasáčkovali ti Poláci, je všechno ještě horší. Možná můžeme být rádi, že tam nemáme Rusáky“ odplivne si zhnuseně Petr.
„Ať si tu přijdou, zmrdi“ zamířím a snažím se trefit samopalem pouliční lampu. „Na co jsou nám lampy? Když jste všichni slepí!?“ Jsem opilý, první rána se nepodařila, soustředím se a mířím znova. Tichou noční ulicí zní podruhé střelba, okna se rozsvěcí a lidé zděšeně zjišťují, co se děje.
„Probuďte se lidi! Okupují nám republiku!“ Kymácíme se podepřeni jeden o druhého. Cesta domů ze středu Zlatých Hor na Mizerich se zdá nekonečná. Ani netušíme, kolik lamp se nám podařilo trefit. Domů jsme ale trefili.

***

Slyším něčí hlasy. Probouzím se nesmyslně skrčený, praštím se do hlavy. Bolí mne po kocovině i po ranní ráně. Otvírám oči a chce se mi zvracet. Psí bouda smrdí.
Lezu po čtyřech ven. Ostré denní světlo není příjemné. Petr a brácha se dohadují s esenbákem. Petr se klasicky šklebí. Opovržlivě hodnotí fízlovy frčky „Já mám vyšší šarži, ty budeš poslouchat mne“. Policajt váhá.
Protáhnu se. Odplivnu. Poodstrčím Petra. „Ne, ne! On bude poslouchat mne!“ vyprsím se. „Mazej pryč z našeho pozemku. Koukej nás raději chránit před těma Rusákama a neotravuj tady poctivé Čechy nebo do tebe nasázím tolik kulek jako Ferdinandovi v Sarajevu“ ukazuju samopalem na esenbáka.
Stojíme tři mladí chlapáci proti jednomu fízlovi. Mlčí, odchází. Kluci nasedají na motorku. V Šumperských kasárnách je čeká mazec. Mne čeká druhý kriminál. Rok a půl za ohrožování veřejného činitele a nedovolené držení zbraně. O svobodu ale přišli všichni.
Končí rok šedesát osm. Polské vojáky v Šumperských kasárnách brzy nahradili Rusáci. Ta noc, to ráno, ty rány ze mne udělaly muže. Na tento cejch jsem byl a budu vždy pyšný. A co vy, kteří jste zůstali skrytí za záclonou a zavřeným oknem? Jste také pyšní na svůj život? Jak se vám usíná a jaké máte rána? Kde jste si schovali své ruské vlaječky, které jste v následujících dvou desetiletích zbaběle vylepovali do oken? Předáte je svým potomkům jako dědičnou chorobu?