5-3-2

celý dopoledne si říkám, kdo mi to sakra sedí na vrtulce...

Vycházím-li ze standardního umístení (prevázne neexistujících) vrtulí, potom se silne obávám, ze jim ses tím pádem u pr... ;-)

Za mě slušnej oddíl pjedsedo:-).
ST

ST ;-)

Přivrtulím STčko,
čéče :-)

přiznám se
že tohle
úplně
n
e
c
h
á
p
u

René Vulkán:
Špatnou báseň poznáš podle toho, že ji buď raději nechce hodnotit vůbec nikdo, nebo ji autor musí vysvětlovat :))
To se může stát buď autorům, kteří už jsou poezií tak znuděni (nejčastěji nedostatkem vlastní vynalézavosti i ochoty se inspirovat), že začnou psát vysoce vzletná a/nebo vysoce pseudointelektuální díla vrchovaté míry komplikovanosti a slovotvornosti, čímž dosáhnou toho, že takovým dílům ve skutečnosti nikdo nerozumí (někdy jim nerozumí ani autor, ale filozofie: když to zvláštně zní nebo vypadá, nemusí to mít myšlenku je taky filozofie; něco jako: každý volant je volant, jestli se otáčí nebo neotáčí nebudeme řešit) - nicméně, u takových autorů se nad dílem zastavují a vyjadřují většinou lidé, kteří o sobě mají stejnou představu, že jsou intelektuálové a rádi by tu představu i předali do okolí, kteří by rádi vyjádřili svou komlikovanost a vzletnost, a toto je výborná možnost, jak se shluknout a poreferovat na úrovni, která neexistuje - tudíž nikdo z nich rozhodně nebude po autorovi vyžadovat vysvětlení - tady se ta trapná prekérka autora s povislou hlavou vysvětlujícího, co to vlastně chtěl sdělit zase tolik často neodehrává... (a když už k tomu požadavku vysvětlení dojde, autor může vsadit na podporu svého publika, a dotěru zpražit (samozřejmě s jemným intelektuálním šarmem, ne tak okatě jako budu psát) ve stylu "co na tom, ty troubo je k nepochopení... ?", "on(a) mne nemá rád(a) a sám/sama nic tak dobrého nikdy nestvořil(a)..." či "tady máš odkazy na literaturu, ze které jsem ta vzácná slova čerpal a nastuduj si to, třeba pochopíš..." nebo "pro mou křehkou básnickou duši nemáte, vy prasata přízemní, pochopení..."
Nebo se to může stát autorům jako jsem já... Prostě to napíšu blbě. :) ... problém je asi (těžko říct, sám sebe se hodnotit vlastně ani nedá... alespoň ne tak, aby to dávalo nějaký význam pro pohled ostatních) v tom, že je to psáno příliš hodně z bludiště myšlenek, do kterého jde příliš málo světla - přirovnáním k počítači: jsou tam výstupy, ale protože chybí jakákoli vstupní data a výpočty, přes které to přešlo, je to jak výsledek - prostě číslo, které samo o sobě asi postrádá smysl... může to dávat dobrý smysl lidem, kteří už dobře znají mechanismus toho počítacího stroje a z toho výsledku mohou tušit, co se v něm odehrávalo (tedy - odmetaforizovaně: těm, kdo mne znají jako své boty to smysl dávat může)... ostatním ne.

Tedy: Básnička je o tom, co mi vadí na světě - lépe, co mi vadí na lidech. Co lidi, kteří mne na chodnících, v práci, v městech, v republice, na světě obklopují v mých očích zbytečně degraduje, rozesmutňuje mne. Jde o věci/jevy, při kterých často lidé nepoužívají jakoukoli analýzu informací a jejich objektivní vyhodnocení, ale řídí se nějakými vzorci/modely, které jim někdo vštěpil s nějakou módou, s nějakým masovým hnutím, nebo ty vzorce někdo vštěpil jejich otcům, praotcům, praprapraotcům - to je jedno... Prostě dělají věci, které mi nedávají smysl, často nedávají smysl ani jim - dělají je, protože je mají zažité, tak jako, když se vždycky uřízne konec štrůdlu, protože kdysi to někdo uřezával, neboť měl malý plech... Část toho jednání v sobě často obsahuje nějakou agresivitu, nějaký pocit nadřazenosti (a nemusí to být jenom nadřazenost mocí) nad ostatními, nějaké hnaní se za zjednodušováním světa až do úplné blbosti, která nemá s realitou nic společného, bezohlednost, hltání krajních jevů (tzv. senzací)... A přitom všechny tyhle pohledy lidí na svět jsou vnímány jako normální, nejen jako normál - jako určité merito světa, skoro vzor pro všechny - přestože všechny způsobují ty nejhorší problémy, jaké se způsobit dají... a to mně naplňuje dvěma smutky: jeden je takový, že v tom soukolí žiju a to soukolí se točí, a já jsem ten "divný", druhý je takový, že se z toho ventilátoru nedá seskočit, nikam se chovat před ním a jeho vlivy (pravda, existují planety, na které se lze ostěhovat: moje rodina, a částečně i Libres... ale na těch planetách se bohužel nedá trávit všechen čas) - prostě, že jsem v moci rozhodnutí lidstva, které považuju (troufale, drze a ošklivě) za společenství obrovského množství bláznů s několika roztroušenými lidmi (tím nechci říct, že bych jim chtěl jakkoli ubližovat nebo škodit nebo, že bych je nenáviděl... to totálně nepovažuju za možný... tím chci říct jen to, že jsem z toho stavu často skleslý...)