Rakovecký les.

Mám ráda les a Rakovec ten nade všecko,
tam chodím dnes, jak chodívalo děcko,
bych zřela znovu kouzla, která dětské oči zřely.
Ať sluncem zalit či mlhou obestřelý
je vždycky nádherný, ba přímo velkolepý.
A člověk, jenž chodí tu a není slepý,
rozjasní svoji líc, rozevře dokořán oči,
by viděl co nejvíc krásy.
A úsměv, snad u něj vzácný
vykouzlí ptačí mu hlasy.
Tu laňka přes cestu skočí
a za ní jelen nebojácný směle mu hlédne vstříc...

...
a člověk lesem jde, den je mu chvílí,
že zázrak s ním se stal, to netuší.
Lepší má srdce, čistší má duši,
a oči, ty ze studánek hloubky se napily.