ankhiti...

…pouštní žár po setmění
rychle vyprchává
z nebe krvácí
noc sametová
a stíny se stahují do koutů
svázané odvěkým rituálem instinktů

pak se ale ozve
ten zvuk co zní povědomě
něco jako máchání křídel
v klapotu kopyt
smíšené s pleskáním bosých nohou
po skalním hřebeni…



přistál u ní
ona si lehla zády na jeho
hlavu opřela v kohoutku
nohy křížem
začala si broukat zvláštní písničku
s jednou patou
pohybující do rytmu
a nemohla se rozhodnout
zda být radši mužem
aby mohla být s ním
nebo se radovat že je žena
aby se mohla ztratit
v jeho náruči

čas se smrskl
vítr polevil až úplně utichl
a tráva chladem zkřehlá přestala šustit
noční mraky se roztrhly a stáhly
jako přehoz na posteli
vysoko v azuru se objevili
bělostní beránci
a v jejich houních bylo možné
dětskýma očima najít draky
i jiné bájné tvory
jak se oblaka vršila na sebe
spojovala a rozpojovala
když si mezi nimi hráli elementi

postavila se
vlasy jí zavlály ve větru
v rytmu melodie a tance
se spojila země i nebe
a ona se vzduchem nesla
stejně lehce jako on
vstříc vycházejícímu slunci
k věčné obnově
a plnění svých vizí



…ono se často stává
že máte pocit smutku a bolesti
když se vám ztratí
ze života něco důležitého
po čem se vám stýskat nepřestane

o to větší překvapení je
když to zase objevíte
i když už si myslíte že víte
jaké to je
to cosi
nad hvězdy věčnější
takže dalším dotykem
se na té věčnosti
opět kouskem podílíte…