... s duší beadníka

Na místo svého autorského čtení jsem i s klíči od pokoje a vstupních dveří nedalekého penzionu dorazil po čtvrt na sedm. Měl jsem tedy ještě čtyřicet minut času. „Bar“ vypadal skvěle. Byla to velká místnost, snad deset krát deset metrů, se stoly pravidelně rozmístěnými na dřevěné podlaze.
Na tmavých zdech visely obrazy i plakáty Johna Braineho, Johna Osborna, Kingsleyho Amise, Harolda Pintera a dalších, kteří byli s literární skupinou „rozhněvaných mladých mužů“ nějak spojováni. Nechyběli ani beatníci jako Jack Kerouac, Ginsberg, Cassady nebo Václav Hrabě. Vedle dveří vedoucích na toaletu visel plakát Charlese Bukowského. Nebyla to trochu degradace? Nebo spíš jen šifra značící, že se prostě Charles u/v hajzlu ocital až příliš často?

Nejvíc mě však zaujala stěna ohraničující malé provizorní dřevěné pódium. Byla poseta desítkami zarámovaných fotek vyobrazujících mrtvé ptáky v různých polohách. Než jsem vykročil tím směrem, abych se podíval blíž, přišla mi naproti mladá, sympatická slečna, oděná do černého trička a sukně po kolena stejné barvy.
„Dobrý večer, pane Irovský, Veronika Jílková,“ usmála se.
„Dobrý večer. Vypadá to tu skvěle. Připadám si vážně jako v padesátých letech.“
„To jsme rádi. Máte čas, tak si klidně odložte a udělejte si pohodlí. Dáte si něco na pití? Pivo?“ Po krátkém rozmýšlení jsem se rozhodl pro dvojku bílého s úmyslem usrkávat z ní celý večer. Veronika vyhověla a vyjádřila lítost nad mými zdravotními problémy, o kterých jsem se jí krátce zmínil.

Pak jsem konečně přistoupil k fotografiím na stěně, uprostřed níž visela malá cedulka s nápisem „Výstava fotografií umělkyně Ajny Smíškové“. Přejížděl jsem pohledem z jedné fotky na druhou. Smrt. Všude samá smrt. Jednou se stane jediným tématem veškerého druhu umění. Tři vrány ležící v příkopu. Vrabec s ukousnutou hlavou. Přejetý holub uprostřed silnice s vyvrženými vnitřnostmi...

„Líbí se vám ty fotky?“ zaslechl jsem za svými zády. Otočil jsem se. Stála tam malá, hezká dívka s kostěnými brýlemi a růžovými vlasy. Zřejmě autorka.
„Jsou skvělé. Mým favoritem je tahle tříčlenná rodinka špačků,“ ukázal jsem na fotku kočkou rozkousaného ptáčka ležícího mezi dvěma típnutými vajgly.
„Vidíte, ani jsem si neuvědomila, že se vajglu říká špaček! Někdy to pojmenování fotky použiju,“ usmála se.
„Jak je libo. Mimochodem, máte krásné jméno. Opravdu jste Ajna Smíšková?“
„Je to pseudonym. Přišlo mi, že moji rodiče nechtějí být s takovou zvráceností spojováni, a tak jsem se přejmenovala. Občanským jménem jsem Jana. A Smíšková, protože slýchávám ze všech stran, že jsem smíšek. Vy jste o pseudonymu nikdy nepřemýšlel?“
„Hmm... ne. Za mě by se okolí stydělo i tak.“
Zasmála se. „Tak třeba v budoucnu!“
„Jasně. Mohl bych se jmenovat třeba... hmm... Ilja Bukvatýr.“
„Zkuste spíš něco, co vás bude aspoň trochu s daným jménem a příjmením spojovat,“ radila.
„Pravda, Ilja mě příliš nevystihuje. Tak co... Vzteklon Smradson? Zní to skoro seversky. Možná bych si i mohl přidat přehlásky nad obě o.“
Přikročila ke mně a přičichla k mému tričku. „Jo, Smradson by šel! A co ten Vzteklon?“
„To možná poznáte při mém dnešním čtení,“ pokrčil jsem rameny.
„Jste nervózní?“
„Trochu. Snad to klapne.“
„Určitě ano. Jen ode mne dorazí asi šest známých!“ upozornila mě povzbudivě.
„Bude mi ctí číst před takovou kulisou. Snad bude v hledišti víc živo než za mnou,“ obrátil jsem se pohledem na fotky.
„Určitě. Minimálně ode mě ten potlesk čekejte!“
„Skvělé. Pozvu vás pak za to na drink.“
„Pozvání přijmu ráda,“ usmála se a odešla pozdravit dva právě příchozí. Zřejmě první část party přátel. Vrátil jsem se zpátky k baru. Víno už tam na mě čekalo.
„Jak se vám líbí fotky?“ zeptala se Veronika.
„Jsou skvělé. Je v nich víc života než na fotkách modelek z módních časopisů.“
„Ajna je nesmírně talentovaná. A muži obletovaná. Má z toho velkou psinu, je totiž lesbička.“
„Opravdu?“ zamyslel jsem se. „To aspoň vysvětluje tu její posedlost fotit jen zdechlé ptáky.“ Veronika se rozesmála, dala mi za pravdu a odešla obsloužit nově příchozí. Tak lesbička...
Jak by asi vypadala výstava, kdyby ji fotil homosexuál?

„Začínající fotograf Eugen Prtko představuje výstavu mrtvých bobrů“

----

Pokud vás ukázky zaujaly, je možné si román pořídit v knihkupectvích či jejich e-shopech. Moc by mne to potěšilo. :-)
Spoustu múzy při psaní přeje Oflajn.