Svoboda

Jak pláč
je nemít svobodu.
Jak obruč
co ti duši svírá.
To vládne tobě Beznaděj,
ztrácíš Smysl,
chybí Víra.

Jak krok, co nikdy neskončí.
Jak smrt. Jak bolest bez řešení.
Bez Svobody není život.
I, pravda,
láska bez Ní není…

Ta voní
brízou přístavů
a větrem
v křídlech myšilovů –
Benzínem.
A Vesmírem.
A kůží bot
a dřevem krovů –

Jen –
není dámou v saténu,
co po plese ti
v sklence vína
zjihne
z ledu na pěnu
a věrnost třikrát připomíná,
než v tvém objetí k všemu svolí:
Má Samostatnost v erbu, v poli!
A s Časem má sklon odcházet
i nechávat se ubít holí –

Je prostá,
potrhaný šat,
v němž láká si tě na své vnady
má smytý zápach barikád
a romantiků v hrobech řady.
Je kašlem, zubem bolavým
a táhlým žárem na silnici
– a v rukách, když ji prohlédneš,
tak na zádech má klikatici,
jed,
panožky,
ze tmy strach
a šelmy v kápích u tam-tamů
a Rozhodnutí – svého bratra,
co jehel nosí plnou tlamu.
A k Lásce chce jen přičichnout –

A s Pravdou stát, jen když se hodí –

A nejde ničím připoutat –

Nikde vepsat –

Nikam vodit –

Má miliardy věřících
– leč, každý z nich má jinou víru
a umírá se pro ni stejně
jak pro Pravdu a Lásku
– v pýru.

–

A přesto leží v našich snech!
A alespoň chcem´dotek denní!
Tak s Pravdou ji v dnech spojujem´ –
A s Láskou třeba jenom v snění –

A někdy pro proto hodně lžem´.
A prázdnota nás proto jímá –

Víš,
má-li Veš vší Svobodu,
pak o lidi
se nezajímá...