Pravda ve sklence

Když už se neptáš: „nesmím, smím?“
chvílemi světlajících stínů,
časem jen napůl hladovým,
ránem, jež smývá kocovinu,

přes rosu z lístků denivky
brodíš se očima i citem
chvílí určenou pro snivky,
zmámená bytost před úsvitem.

Říkáš si, marně v deliriu,
že není nic, co neuchopíš,
než uzříš zas své martyrium,
z něhož se stěží ještě vzchopíš.

Zas hledáš pravdu na dně sklenky,
zas čekáš, že tím vše zlé zmizí,
nehledě přitom na myšlenky,
že dřív ti sebeklam byl cizí.