Když musí inroverti

Některé věci zkrátka introvertům činí problémy. Třeba jako to, zvednout se v kavárně a odskočit si. Protože zrovna v tu chvíli, kdy zvednete své vzácné introvertské pozadí ze židle se na Vás zaměří pozornost celé kavárny. Všechny bude náramně zajímat, proč jste se zvedli, a kam že to máte namířeno a nepochybně Vás budou ostřížím zrakem sledovat až na onu místnost.
Další problém vyvstává, když jste v té kavárně poprvé, protože netušíte, kde onu místnost hledat. Takže vlastně ani neposloucháte svůj doprovod a očima neustále těkáte po místnosti plné lidí a snažíte se najít alespoň zdánlivě odpovídající dveře. Potom si v hlavě několikrát přehrajete věty: "Hele, já si odskočím." "Musím čůrat." "Omluv mě.", vyberete z nich tu nejvíc cool a znějící jako by nic a nesmělým krokem vykročíte vstříc dobrodružstvím. Protože taková cesta je pro introverta skoro jako vystřižená z Pána prstenů a z nevinného putování na mísu se tak stává strastiplná výprava do Mordoru.
A když už konečně najdete správné dveře, mají na sobě pouze strohý a nicneříkající štítek „WC“. Projeví se u Vás první příznaky paniky. Začnou se Vám potit dlaně, tep vyletí do nebeských výšin a protočí se Vám panenky. Protože jste dáma. A nechcete vlézt na pány. Nicméně stav je akutní a musíte vzít za kliku.
Dveře se s příznačným zavrzáním otevřou a odhalí nevinně vyhlížející místnost s umyvadlem. Žádní chlapi. Trochu se Vám uleví, ale poté si uvědomíte, že nově objevená místnost obsahuje pouze umyvadlo. Musíte projít dalšími dveřmi. Matně si vzpomenete na hry typu Call of Duty, ve kterých za dveřmi většinou číhá nepřítel. S vypětím posledních sil vezmete za kliku. Je zamčeno.
Za zlomek vteřiny ze zamčených dveří vychází chlap. Jste v rozpacích, nevíte, kam s očima a úporně přemýšlíte nad tím, jestli jste cestou neminuli ty správné dveře. Po důkladné analýze dojdete k tomu, že jste tu správně a dále analyzujete přítomnost onoho chlapa. Nakonec dojdete k závěru, že jste tu správě bohužel oba a s chabým úsměvem zašveholíte cosi ve smyslu: Pardon, protože Vám najednou Vaše nervózní škubání za kliku přijde nepatřičně trapné.
Potom si konečně ulevíte ve stínu zašlých rádoby dekoračních soch a s náznakem rudých tváří se vracíte zpátky ke stolu. Samozřejmě cítíte v zádech pohledy a tušíte, že o nedávné příhodě už dávno celá kavárna ví. Zběsile popadnete kabát, z peněženky vylovíte stovku a hodíte ji na stůl. S omluvným úsměvem, leč s traumatem nesmazatelně vepsaným ve tváři opouštíte jak svůj doprovod, tak i tu „sodomáckou“ kavárnu.
A drobný si nech, skunku!