Záhadologové III: 2. díl - Démoni noci

2. díl
Démoni noci

Jižní Karpaty, Rumunsko
Bylo brzké chladné ráno. Mlha se držela v údolích a krajina byla pohlcena chmurným šerem.
Otec se synem, Samir a Razvan Bogzovi, se plížili lesem a doufali, že se jim podaří něco ulovit. Nepocházeli z bohaté rodiny a maso pro ně byla vzácnost.
„Tati?“ pronesl potichu Razvan. Samir se na svého syna tázavě podíval a ten pokynul hlavou a ukázal hlavní své pušky do vzdáleného křoví. Samir zaostřil a už to viděl. Za křoviskem se pásla, na orosených listech nízkých stromků, srnka. Usmál se a začal se k ní pomalu plížit. Syn ho následoval.
Země byla plna nerovností a ostrých kamenů. Na jeden takový Razvan nešikovné šlápnul a aby si nezvrtnul kotník, raději spadl. Srnka vyrušil zvuk, rozhlédla se a dala se na úprk. Samir se na svého syna, který se sbíral se země, nepěkně podíval a rozběhnul se za srnkou. Razvan pronesl: „Zatraceně!“ vstal a běžel za svým otcem.
Samir nehleděl pod nohy. Věděl, že si tuhle kořist nesmí nechat utéct. Proskočil mezi dvěma úzkými stromky, co rostly v těsné blízkosti u sebe, odrazil se od kamene a doskočil na malou skálu. Po kluzkém mokrém povrchu se svezl dolů. Po dopadu na pevnou zem se dal opět do běhu. Po několika krocích se náhle propadl a zmizel pod povrchem.
Když to Razvan uviděl, zarazil se. Podíval se po okolí, jestli se jeho otec někde neobjeví, ale panovalo ticho, které narušoval jen cval utíkající srnky, která se čím dál víc vzdalovala. Nejistě do toho ticha pronesl: „Tati?“
Už ani ta srnka nebyla slyšet. Zavládlo absolutní ticho. To ho znervóznělo a zeptal se hlasitěji: „Táto?“ Dočkal se však jen své vlastní ozvěny. Pomalými kroky se tedy rozešel k místu, kde svého otce spatřil naposledy.
Nalézala se tam díra vedoucí někam do hlubin země. Povzdychnul si, kleknul a zařval do ní: „Tati. Jsi v pořádku.“ Bylo ticho. Věděl, že tam otce nemůže nechat.
Rozhodl se vrátit domů pro lano a svítilnu a slanit se dovnitř.

Razvan uvázal lano za nedaleký strom, prosoukal se úzkým vstupem a začal pomalu klesat. Až dolů, to bylo pěkných pár metrů, ale konečně stál na pevném podkladu.
Rozsvítil svítilnu a rozhlédnul se okolo sebe. Nalézal se ve větším jeskynním prostoru, jehož zdi byly pomalovány pro něj neznámými značkami. Protřepal hlavou, aby se probral z úžasu a vzrušení a zamířil světelným paprskem na zem, aby našel svého otce, nebo při nejhorší aspoň jeho tělo. Oddychnul si, když země byla prázdná. Ležela na ní, jen otcova puška. Podíval se směrem vzhůru, odkud pronikal slabý paprsek světla. Zavrtěl hlavou a nechápal, že se jeho otec byl schopný po takovém pádu někam přemístit.
V jedné z chodeb se ozval zvuk padajících kamínků. Razvan se daným směrem podíval. Udělal k chodbě pomalý krok a ozvalo se z ní nepříjemné zavrčení. To ho donutilo ztuhnout. Nebyl schopen jediného pohybu. Jen dál svítil do temné chodby a čekal, co se bude dít. Na konci se mihnul stín. Razvan okamžitě řekl: „Tati?!“ Náhle se ozvalo nepříjemné zavrčení i kousek za jeho zády. Prudce se otočil, ale nic neviděl. Ačkoli chtěl svého otce najít, strach byl teď silnější. Opatrně se vrátil k lanu a začal šplhat nahoru.
Zavrčení se ozvalo opět a tentokrát hodně blízko. To už Razvan hleděl směrem vzhůru a šplhal, co mu síly dovolily. Strach a stres ho ale zpomaloval.
Něco ho chytlo za nohu. Razvan se držel jen jednou rukou a druhou, ve které držel svítilnu, zasvítil pod sebe. Vyděsil se! Dral se za ním bledý muž, jenž něco mumlal starou Rumunštinou. Razvan se neudržel a spadl do tmy…

Jižní Karpaty, Rumunsko, o pár dnů později
Měsíc na obloze pomalu dorůstal. Nechybělo už moc dnů do úplňku.
Lesem utíkal, co to šlo, hubený muž. Jediný zdroj světla byl pro něj byla záře právě z dorůstajícího měsíce.
Zakopával o kořeny, ale nechtěl zastavit. Občas se ohlédnul za sebe, jestli své pronásledovatele už setřásl. I když je neviděl, strach mu nedovolil zastavovat.
Vyběhnul z lesa a zakopnul o velkou větev. Ruky zaryl do bahna a z kapsy mu vypadnul mobil, který zmizel pod hladinou jezera, v jehož měsíčních paprscích se odrážela postava vystrašeného Petra Kříže.
Petr vstal a se slovy: „K čertu s mobilem.“ se rozběhl dál. Hlídal si, aby neztratil předmět, jenž schovával pod bundou…

Morava
Futry se s nadměrnou krabicí v rukách, snažil do bytu dostat Filip Arthur. Jeho bratr, Tomáš, mu okamžitě přispěchal na pomoc. Krabici položili v obývacím pokoji a Tom se zeptal: „Je tam ještě něco?“ Filip zavrtěl hlavou: „Z krabic je to všechno. Na střeše auta už je přivázaná akorát ta tvoje nová postel.“ Tom přikývnul: „Dobře. Jdeme pro ni.“ A plácl Filipa přes rameno. Ten si povzdychnul a se sklopenou hlavou svého bratra následoval ven.
Tom uvolnil jeden popruh a Filip druhý. Když dostali postel ze střechy na zem, tak se Tomáš podíval do Filipových očí: „Dík, že jsi mi přišel pomoct, s tím stěhováním. Měl mi pomoct i Petr, ale jak vidíš, není tu.“ Filip vrtěl hlavou: „Teď nemel a pojďme to vynést, ať to máme z krku.“
Přes zatáčky na schodišti, se dlouhá postel nesla těžko, ale podařilo se. Umístili jí mezi krabice do ložnice a vrátili se pro druhou část.
Když bylo vše nanoseno do Tomášova nově pronajatého bytu, tak se Tom podíval na Filipa: „Ještě jednou moc díky. Co za to chceš?“ Filip mávnul rukou: „Nech to tak.“ Na to Tomáš hned zareagoval: „Dobře, ale pojďme aspoň na pivo.“ V tom se Filip zamračil a přistoupil k Tomovi: „Přišel jsem ti sem pomoct, protože jsi stále můj bratr. Ale na pivo s tebou nepůjdu! Neumíš si představit, co ta tvoje v uvozovkách smrt udělala s našima. Najednou se vrátíš a děláš jako by se nic nedělo?!“ Tom si povzdychnul: „Vím, že jsem to podělal, ale…“ Filip mu skočil do řeči: „A nejen to!“ a podíval se nevraživě na Anetu, která zrovna opustila koupelnu. Tom se zatvářil nechápavě, načež mu Filip řekl: „Je fajn, že sis žil těch pět let dobře, ale tady už své místo nemáš. Měl jsi raději zůstat mrtvý.“ Chvíli se odmlčel a poté opovrženě dodal: „Bratře!“ otočil se a odešel z bytu. Tom ho sledoval, jak odchází a jen nechápavě kroutil hlavou. Věděl, že jeho návrat nebude lehký, ale že to bude až tak těžké, nečekal.
Aneta Bidermajerová k Tomovi zezadu přistoupila a objala ho: „Co se stalo, lásko?“ Tom se na ní otočil a objal ji také: „Asi jsem se domů neměl vracet. Nevím, jestli tu ještě nějaký domov mám.“ Na to Aneta zavrtěla hlavou: „Spolu všechno zvládneme.“ Tom přikývnul, ale beznadějně si povzdychnul…

Jára Barkr seděl ve své kanceláři v klubovně centra záhad a procházel si emaily. Když se dostal k poště od doktorky historie, Zity Krajčírové, nestačil se divit. V textu byla žádost o pomoc a v příloze se nalézalo video. Po jeho zhlédnutí Jára na nic nečekal a vytočil telefonní číslo Tomáše Arthura:
- „Ahoj Jardo. Chtěl jsem ti volat.“
- „Tak už nemusíš. Je na čase, aby ses konečně objevil u nás v klubovně. Právě jsem dostal zajímavý email.“
- „O co jde?“ Nechápal Tomáš.
- „Všechno se dozvíš! Ve tři tady buď!“
- „Dobře. A díky za byt.“
- „Jo. Není zač. Tak ve tři.“
Jára ukončil hovor s Tomem a začal vytáčet Vojtěcha Přibyla…

Tomáš opustil řeznictví s taškou masa v ruce. Druhou rukou si nasadil sluneční brýle a chtěl si to zamířit k autu, ale zarazil se. Na druhé straně náměstí seděla na lavičce Kamila Vyhlídalová se svým synem. Užívali si hezkého dne, smáli se, slunili a lízali zmrzlinu.
Tom polknul. Chtěl s Kamilou hrozně moc mluvit, ale teď, když jí viděl naživo, ztratil veškerou odvahu. Tak moc chtěl jít za ní, ale nebyl schopen udělat jediný krok. Nohy mu to nedovolily. Byly ztuhlé. V hlavě mu přitom běželo několik myšlenek, jako co by jí měl vlastně říct? Jak Kamila asi zareaguje, když věděl, co udělal jeho bratr? Nakonec protřepal hlavou a potichu si řekl: „Jdu na to!“ Šel za ní.
Čím víc se blížil, tím víc se mu svíral žaludek a převracel vzhůru nohama. Tím víc bylo těžší dělat další a další kroky. Nehodlal se ale zastavit.
Kamila ho zaregistrovala a v ten moment jí zmizel z tváře úsměv. Nebyla si jistá, jestli nemá halucinace. Po všech těch SMS a zmeškaných hovorech od Tomáše, tušila, že něco takového přijde, ale doposud si odmítala přiznat, že by to mohla být pravda. Vždyť Tomáše přece viděla umírat. Byla mu na pohřbu. Bojovala s depresemi. A najednou. Najednou ten muž, který před pěti lety umřel a jí se kvůli tomu na nějaký čas zbortil svět, kráčel přes náměstí a mířil pomalu k ní.
Už stál před ní. Oba dva se pozorovali a byli jako by v transu. Náhle se Kamila vzpamatovala, postavila se a Tomášovi silně lisknula. Z očí jí tekly slzy.
Tomovi při té facce spadly brýle. Sehnul se pro ně a poté, co se opět vzpřímil, tak se zadíval Kamile do očí: „Já vím, co si o mně asi musíš myslet. Nebo naopak. Asi si to neumím ani představit, ale chtěl bych ti říct, že mě to hrozně moc mrzí.“ Kamila vrtěla hlavou: „Proč to všechno? Víš, kolika lidem si ublížil? Nevím, jestli jsem to nesla hůř já, nebo tvoje máma. A ty se najednou objevíš jako zjevení ducha svatého. Akorát že ty máš do svatosti hodně daleko.“ Tom sklesle sklopil svůj zrak: „Vím. Věř, že kdybych věděl, že jsi těhotná, tak by mě ani nenapadlo….“ Kamila mu skočila naštvaně do řeči: „Děláš si srandu?! Takže tohle by tě tu udrželo? A co to, že jsem tě milovala? To ti bylo málo?! Že jsi tu měl přátele, kteří by za tebe dali ruku do ohně a že tvá rodina v tobě viděla svou budoucnost? Nevím, co jsi těch pět let dělal a jaké jsi k tomu měl důvody, ale musel ses vracet?“ Než se Tom stihnul nadechnout, aby něco řekl, tak si Kamila vzala kabelku, chytla za ruku svého syna a šla pryč. Tom si sednul a utrápeně si povzdychnul. Vidět, jak odchází holka, kterou asi stále miluje a její syn, který o něm ani neví, kdo je jeho pravým otcem, bylo velmi tíživé. V ten moment nenáviděl celý svět a nejvíc sám sebe…

Jana Smítalová seděla u svého pracovního stolu v centru záhad. Opravovala po sobě článek do časopisu Tajemno, když se o její stůl opřel Vojta a začal se na ní usmívat. Přestala tedy hledět do počítače a tázavě zvedla svůj zrak k němu. Vojta se zhluboka nadechnul a sebejistě se zeptal: „Co zajít na večeři?“ Jana vyvalila oči ještě víc a s lehce opovrženým tónem pronesla: „A že nejdeš s Viktorií?! Nechci se vám do toho plést.“ Vojta se k Janě sehnul a dal jí jednu ruku na rameno: „S Viktorií to skončilo. Nebyl jsem pro ni dost dobrý. Našla si, teda podle ní, někoho na úrovni.“ Jana zamířila svůj pohled opět do monitoru: „Aha. Takže se mi chceš vyplakat na rameno. Díky, ale nemám zájem. Navíc mám hodně práce.“ Vojtovi z tváře zmizel úsměv: „Díky Viktorii a tomu, jak mě pustila k vodě, mi došlo, že už nechci další úlety. Skončil jsem s tím.“ Jana přikývla a nedůvěřivě odsekla: „A to ti mám věřit, že ses najednou změnil.“ Vojta si povzdychnul a kleknul si, načež se na něj Jana zpět podívala a napjatě čekala, co bude. Po chvíli Vojta řekl: „Choval jsem se jako vůl. Unikali mi opravdové hodnoty a to, jak jsi úžasná holka. Teď tě žádám na kolenou. Pojď se mnou prosím na večeři.“ Jana kroutila hlavou. Nedokázala věřit, že by se Vojta tak najednou změnil, ale přesto se nakonec usmála a přikývla: „Tak dobře. Půjdu tedy s tebou na tu večeři.“ Vojta se rozzářil radostí a vstal: „Tak jo. A víš co? Abys věděla, jaké jsou mé hodnoty, tak tu večeři udělám sám.“ Jana vyprskla smíchy: „Aha. No tak to se na ty hodnoty těším.“…

Tomáš přišel do svého bytu. Prošel chodbou, položil tašku z masny na kuchyňskou linku a šel si sednout do obývacího pokoje na sedačku.
Z ložnice vyšla Aneta, a když si všimla tašky na lince, okamžitě zamířila do obýváku. Na Tomovu skleslost se od futer zeptala: „Jsi v pořádku? Tome.“ Tom si protřel obličej a zalhal: „Ale jo. Nic to není.“ Před očima přitom viděl ublížený výraz Kamily a bezstarostný obličej svého syna, který o něm ani neví, že je jeho otec.
Anet si k němu přisedla a položila mu ruku na stehno: „Jsem psycholožka. Takto lacinou lží mě neoblbneš.“ Tom se podíval Anetě do očí a měl sto chutí být upřímný a říct ji celou pravdu. Přesto to nedokázal. Sám nevěděl proč. Možná neměl odvahu, nebo nebyl připraven, co mu na to řekne. Po chvíli ticha se podíval na mobil a se slovy: „To už je tolik? Musím za Járou. Chce se mnou mluvit.“ vstal a šel se obout do vstupní chodby.
Aneta si povzdychla a šla za ním. Počkala, než se Tomáš obuje a otevře dveře, načež mu řekla: „Uvědomuji si, jak je to tu pro tebe teď těžké. Minulost tu na tebe dýchá ze všech stran a nic není jako dřív. Ale je třeba se nad to povznést a začít nový život. A já jsem tu od toho, abych ti s tím pomohla.“ Tom udělal krok na chodbu, otočil se na Anetu a téměř se slzami v očích přikývnul: „Já vím. Ale tohle je složitější a hlavně je to boj, kterým si musím projít sám. Ale děkuju.“ Zavřel dveře a odešel.
Aneta se opřela o zeď a přemýšlela, co Tomáše tak moc trápí a jak by mu s tím mohla pomoct. Drtila jí její bezmoc a strach z toho, že svého přítele ztrácí. Hrála si i s myšlenkou, že mu neměla dovolit, aby se vracel domů…

Janin stůl zastínil stín nějaké postavy. Jana si povzdechla: „Už jsem ti řekla, že na tu večeři půjdu, ale teď opravdu potřebuju chvilku pracovat.“ a otočila se. V ten moment ztratila řeč. Stál tam Tomáš: „Nechci vás rušit od práce. Zavolal mě sem Jára Barkr, že prý se mnou potřebuje mluvit, tak jsem se chtěl jen zeptat, jestli nevíte, kde ho najdu?“ Jana se vzpamatovala: „Vy jste Tomáš Arthur, že? Ten druhý od Petra, po kterém je to tu pojmenované. Já jsem o vás moc slyšela a chci vám říct, že jsem četla vaše knihy a jsou úžasné.“ Tom se pousmál: „Děkuju. Tak těch knih zas tolik není, navíc jsem teď měl delší pauzu. To by mě zajímalo, jaké pomluvy tu o mě kolují.“ Jana zavrtěla hlavou. Byla z něj unešená: „Ale ne. Žádné pomluvy právě. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že vás konečně poznávám. Teda ne že bych si dřív myslela, že vás poznám. Ale od chvíle, co se začala šířit informace, že jste živý, tak si to přeju každý den. To snad ani není možné, že tu přede mnou stojí chodící mrtvola se kterou můžu mluvit.“ Tom se podivil, načež si Jana dala ruku před ústa: „Jejda. To se omlouvám, to jsem říct nechtěla. Tak jsem to nemyslela. Já myslela….“ Do řeči jí skočil usmívající se Vojta: „To je naše Janička. Občas jí to moc mluví. Taky vás rád poznávám. Jsem Vojta Přibyl.“ S Tomášem si podali ruce. Tom se na něj usmál: „Tomáš Arthur, ale tady se asi představovat nemusím, že?“ Jana vstala ze židle a taky si s ním podala ruku: „No vidíte. Ani jsem se nepředstavila. Jana Smítalová. Jsem tu taková expertka přes informace. Co nezjistím já, tak zjistí už jen málokdo. A ještě jednou se omlouvám za tu chodící mrtvolu.“ Tomáš se usmíval: „To nic. Vlastně máte pravdu.“
Do místnosti vstoupila Nikola, a jakmile uviděla Toma, tak k němu okamžitě přistoupila a objala ho: „No už jsem myslela, že se tu neukážeš.“ Odstoupili od sebe a Tom přikyvoval: „Já vím. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, než jsem se tu objevil. Musel jsem vyřešit spoustu osobních záležitostí a nějak jsem to nedal.“ Nikola se usmívala a plácla ho přátelsky přes rameno: „Tak tady teda vítej. Pojďme do klubovny. Tam se vždycky slézáme, když máme poradu.“

Dveře od klubovny se otevřely a dovnitř vstoupil Jára s notebookem v podpaží, po přítomných se podíval, a když zjistil, že jsou tam všichni, tak řekl: „Všem se omlouvám za zpoždění. Měl jsem dlouhý hovor.“ Přišel ke stolu, notebook otevřel a připojil na data projektor. Zatáhnul rolety, ztlumil světla a spustil video.
Na videu byla žena a cizojazyčným přízvukem začala mluvit: „Zdravím. Jsem doktorka archeologie Zita Krejčírová. Mám raději mluvení, než psaní, proto tenhle vzkaz. No nic, půjdu rovnou k věci. Jde o vašeho kolegu, nebo kamaráda Petra Kříže. Včera v noci se ztratil. Není nikde k nalezení a nemůžu se mu dovolat. Mluvil o vás jako o dobrých přátelích a když jsem si vás našla na internetu, neváhala jsem ani chvilku, jestli se vám ozvat. Prosím pomozte. Petr má u sebe dost cenný artefakt a je v nebezpečí, protože po tom artefaktu jdou i lidé, kteří se nezastaví před ničím. Musíme ho najít dřív, než oni. Asi se ptáte, proč to nezadám policii. Jsem v Jižních Karpatech na území bývalého Sedmihradska, neboli známější Transylvánie. Tady policie opravdu není moc platná, co se týče pohřešovaných osob. Prosím. Dojeďte co nejdřív, jestli vám na životě vašeho přítele záleží!“
Jára vytáhnul rolety a zvýšil jas světel. Poté se postavil do čela stolu, o který se opřel pěstmi: „Nějaké názory, nebo návrhy?“
Tomáš symbolicky zvednul ruku a zmateně se do ticha zeptal: „Petr je v Rumunsku?“ Jára hned přikývnul: „Před pár dny přišel, že potřebuje na nějakou dobu vypadnout. Neřekl, kam jede, ani kdy se vrátí, ale podle té zprávy, co jsem vám teď pustil, se dá soudit, že je skutečně v Rumunsku.“ Tom si povzdechnul: „Jo. Tak to na něj sedí.“ Jára si všechny prohlédnul: „Koupil jsem už tři letenky, tak očekávám, že ty Tome, Vojta a Nikol za ním pojedete.“ Tomáš vyvalil oči a chtěl protestovat, ale předběhla ho Nikola: „No moment. To nejde! Nemůžu tak narychlo odjet. Zapomínáte, že se starám o svou dceru.“ Na to se Jára podivil: „Vždyť je jí 16. Zvládne se o sebe postarat sama.“ Do toho se vložil Tomáš: „A co když tam jet nechci a prostě nepojedu?“ Jára se vzpřímil: „Já myslel, že zrovna ty se budeš snažit odčinit těch tvých pět let mimo. A teď, když se ti nabízí možnost pomoct nejlepšímu příteli tak to chceš odmítnout?“ Tom přikývnul: „No…..teda ne, ale přece nás nemůžeš svolat a tři z nás jen tak poslat do Rumunska. Navíc já tu ani nepracuju.“ Jára sklesle pronesl: „Dobře. Máš pravdu. Sice to tu jenom celé platím, ale vlastně do toho nemám co mluvit. Takže se ptám. Je tu nějaký dobrovolník, co by chtěl jet? Chtělo by to zjistit, co se tam děje a o co jde.“
Tomáš nikam jet nechtěl, ale svědomí mu nedovolilo odmítnout: „Dobře. Já tedy pojedu.“ Jára se usmál a podíval se na Vojtu, který se zamračil: „Ne, že bych se zrovna do Rumunska hrnul, ale pojedu.“ Jára zamířil svůj pohled na Nikolu. Ta si prohlédla Tomáše s Vojtou a zadívala se na Járu. S povzdechem ze sebe dostala: „Tak jedu.“
Jára si sednul a položil ruce na stůl: „Tak děkuju. Jsem rád, že jsme se nakonec domluvili, ale je tu ještě pár dalších věcí. Nevíte co je s Radkem? Od doby, co jsme se vrátili z Prahy, se mi s ním nepodařilo žádným způsobem spojit.“ Nikola rychle odvrátila zrak. Ostatní zavrtěli hlavou. Jára si tedy povzdechnul: „Dobře. Zkusím ho dál bombardovat emaily, protože mobil má hluchý.“ Podíval se na Vojtu a zeptal se: „A jak to vypadá s Arnoštem Barešem? Máš od Viktorie nějaké nové zprávy?“ Vojta se zarazil: „No….vlastně ne….a už asi ani mít nebudu. Rozešli jsme se.“ Jára zavrtěl hlavou: „Chápu. Nic se neděje. Stejně jsem nevěřil, že by ona o něčem pořádném věděla. Arnošt byl vždycky tajemný i před svými nejbližšími. Byla to jen aspoň malá možnost, jak se k němu dostat a zjistit, co má za lubem.“ Všechny si prohlédnul a ukončil poradu slovy: „Letadlo odlétá zítra ve 12:30. Dám vám ještě složku se všemi potřebnými informacemi a letenkami. Díky za váš čas a tímto končím poradu.“ Následně si vzal svůj notebook opět pod paži a odešel z klubovny.
„Co to bylo?“ drknul Vojta do Tomáše. Ten jen nevěřícně kroutil hlavou: „To nevím.“ Vstal a šel za Barkrem.
Dostihnul ho až v jeho kanceláři. Zavřel za sebou dveře a naštvaně se zeptal: „Co to mělo znamenat?! Jak už jsem říkal, tak tu ani nepracuju a navíc jsem myslel, že jsi jen sponzor, ale firma patří Petrovi. To si myslíš, že si opět budeš hrát na šéfa a ve chvíli kdy se něco pokazí, tak adios?“ Jára si sednul na svou židli a podíval se na Tomáše: „Máš pravdu, že firma je Petrova a chápu i důvody, proč mi nevěříš. Ale uvědom si, že když se tady objevily problémy, tak jsem se objevil i já a od té doby to tu funguje. Navíc lituju toho, co se tehdy stalo. Bylo toho víc a odejít jsem musel. Navíc…..lidi se mění.“ Tom odsekl: „A co se stalo, že ses po tolika letech takhle náhle objevil?“ Jára se nadechnul, aby odpověděl, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Místo toho mlčel. Na to Tom zareagoval slovy: „Jasně. Zkusím věřit, že ses změnil, tak si to neposer.“ Následně odešel.
Jára si povzdychnul a otevřel šuplík od stolu, ze kterého vytáhnul zarámovanou fotografii usmívající se ženy. Podíval se té ženě na fotce do očí a potichu a lítostně řekl: „Chybíš mi, ale brzy se uvidíme. Jen tu musím zařídit ještě pár věcí.“ Po tváři mu stékala slza…

Jana v archivu přerovnávala složky a hledala jeden starší článek. Z práce ji vyrušil Vojta: „Ta večeře. Musím se večer sbalit a Tom s Nikolou chtějí vyjet brzo ráno a stavit se ještě něco nakoupit a…“ Jana ho přerušila: „V pohodě. Jsem zvyklá.“ Na to k ní Vojta přistoupil a chytil ji za ruku: „Slibuju, že ti to vynahradím, hned jak se vrátíme. Bude to večeře, na kterou jen tak nezapomeneš.“ Jana se mu podívala do očí, přikývla a usmála se: „Nemůžu se dočkat.“…

Na chodbu Tomášova bytu vyletěla z ložnice sbalená krosna. O moment později z ložnice vyšel i Tomáš, vzal krosnu a přenesl ji ke vstupním dveřím. Poté zamířil do kuchyně, aby si uvařil kávu.
U sporáku stála Aneta a vařila polévku. Jakmile se vedle ní postavil Tom a začal nalévat vodu do rychlovarné konvice, tak přestala míchat, přistoupila k němu a dala mu ruky do jeho zadních kapes na kalhotách: „Opravdu musíš do toho Rumunska jet? To mě tu necháš samotnou?“ Tom se usmál a rychlovarnou konvici zapnul. Opatrně vytáhl Anetiny ruky ze svých kapes a otočil se na ni čelem: „Jára má pravdu. Měl bych za tím Petrem jet. Sice tím téměř nic neodčiním, ale tak nějak i sám sobě dokážu, že mi na tom, co jsem tu před pěti lety nechal, záleží.“ Aneta se k němu přitisknula: „Vrať se co nejdřív. Dáš si večeři?“…

Na letišti Brno -Tuřany byl zmatek. Byla to doba, kdy každou chvíli něco odlétalo, nebo naopak přilétalo. Mezi davy lidí se proplétal Tomáš, Vojta a Nikola. Nikola byla vždy svérázná a jistá, ale v takovém případě se necítila vůbec dobře. Neměla ráda, tolik lidí pohromadě a navíc byla nervózní z letadla, neboť ještě nikdy před tím letadlem neletěla.
Odbavení proběhlo bez problémů a než se všichni tři nadáli, už seděli v letadle a letadlo mířilo na ranveji.
Nikola, která seděla na troj-sedadle uprostřed, chytla Tomáše, sedícího po pravici u okýnka, za ruku a pevně stiskla. Tom se na ní nechápavě podíval, ale okamžitě pochopil, když viděl její vyděšený výraz: „Neboj se Nikol. Je to jako jízda autobusem, akorát to tam nahoře ani nedrncá.“ Nikola si oddychla a podívala se Tomovi do očí: „Vážně?“ Do toho se k nim naklonil Vojta: „Teda pokud nejsou turbulence. To pak hopsá pěkně.“ Nikola se opět vyděsila a začala Tomovu ruku téměř drtit. Ten se bolest pokusil skrýt tím, že téměř přestal dýchat. Podíval se výhružně na Vojtu: „No. Ale věřím, že dneska turbulence nebudou. Že Vojto!?“ Vojta pochopil a tak okamžitě přikývnul a zalhal: „No jasně. Dneska hlásily, že žádné turbulence být nemají.“ Nikola Tomášovu ruku pustila a zarazila se do sedadla. Tomáš si vydechnul a ruku, kterou mu Nikola držela, si musel protřepat: „Au.“
Letadlo dojelo na ranveji a zastavilo. O několik okamžiků později se strojem rozeznělo slabé hučení a letadlo se dalo do rychlého pohybu vpřed. Celé se třepalo a drncalo z nerovností ranveje.
V ten moment by se u Nikoly krve nedořezal. Byla bledá, vyděšená a nedýchala.
Náhle vše utichlo a letadlo začalo vstoupat. Nikol otočila hlavou doprava a začala sledovat, jak se pomalu dostávají nad mraky. Pomalu začala volně dýchat a stres z ní začal odpadat. Zhluboka se nadechla, povzdechla a uvolnila…

Letadlo dosedlo na ranveji na letišti v Sibiu…

Tomáš s Vojtou a Nikolou si vzali zavazadla a zamířili ven.
Před letištní halou se nalézalo velké parkoviště. Trojice stála hned před východem. Vojta se podíval okolo sebe a položil otázku: „Má někdo z vás představu, jak tu doktorku Krejčírovou poznáme?“ Nedočkal se ani odpovědi a přistoupila k nim žena, kterou již viděli na videu, co jim pouštěl Jára, a s úsměvem ve tváři řekla: „Třeba bude stačit, když ona najde vás.“
Navzájem si podali ruce a seznámili se. Poté je Zita Krjčírová dovedla ke svému autu. Tam si dali zavazadla do kufru a sedli si dovnitř.
Tomáš seděl vepředu. Jen co opustili letiště, tak se zeptal: „Z toho video vzkazu je patrné, že jste se s Petrem znala.“ Zita, která řídila, přikývla: „Ano, ale nevím, jestli jsem ho opravdu znala. Vzala jsem ho jako stopaře, když jsem sem jela. Byl velice ukecaný a říkal, že je záhadolog. Myslela jsem, že by mi mohl pomoct, tak jsem ho vzala sebou.“ Tom chápavě pokynul hlavou: „Jo. To sedí. A co se přesně stalo?“ Zita se na Toma krátce podívala a opět se začala soustředit na cestu před sebou: „Specializuju se na život rodů Draců. Pro váš asi bude nejznámější….“ „Dracula.“ Skočil jí Tom do řeči a ona pokračovala: „Ano. Dracula, neboli Vlad III. Zkoumám už dlouho jeho život a hledám jeho skutečné ostatky. Události, které se tu za poslední dny staly, mě dovedly k jeskyním prostorám, které by mohly být, pro jeho nalezení, klíčové. Dovedla jsem tam tedy Petra. Byl neoblomný v tom, že mi pomůže. Najednou se mu zatočila hlava, a když se vzpamatoval, tak našel tajnou schránku, ve které byla kniha. Dle mého patřila právě Vladovi III. Jenže, jak se ukázalo, tak jsem nebyla jediná, kdo po tom pátral. Ukázala se skupinka lidí, kteří mají stejný cíl. Petr, jako by pochopil důležitost té knihy. Vzal jí a utekl. Od té doby jsem o něm neslyšela, tak jsem si našla vás a rozhodla se vás kontaktovat.“ Tom přikývnul a ze zadní sedačky se ozval Vojta: „Mluvila jste o nějakých událostech v posledních dnech.“ Na to Zita přikývla: „V horách, se před několika dny ztratil otec se synem. Syn se objevil, ale po jeho otci není jediná stopa a on si nic nepomatuje. Při hledání pohřešovaného byly nalezeny nové jeskyní prostory.“ Vojta se podivil: „To mi jako nějaké zvláštní události nepřijde.“ Zita se zamračila: „No, to ne. Ale od té doby bylo zabito již několik kusů dobytka. Vždy umřeli podivným způsobem. Měli prokousnutou krční tepnu a byli téměř bez krve. Místní se začínají bát, že by se mohlo jednat o upíry, kteří se vrátili z říše mrtvých, protože jsme narušili jejich svatyni. Jeskyni, která byla objevena.“ Do toho se vložila Nikola: „Upíři?“ Zita se pousmála: „Tak určitě znáte legendy o Draculovi, jako o nejznámějším světovém upíru. Říká se, že místní oblast patří temným silám a není dobré si s nimi zahrávat.“ Nikola se zamyslela: „Takže vy na to nevěříte?“ Na to Zita okamžitě zareagovala: „Jsem vědec. Dávám přednost faktům a fakt je, že jsem nikdy žádného upíra neviděla.“
Krejčírová odbočila z hlavní cesty a po vyjetých kolejích, vytvořených snad jen koňským povozem, mířila do hor. Tomáš sledoval okolí, načež se zeptal: „A teď jedeme kam?“ Ze zadu se ozval i Vojta: „To by mě taky zajímalo. Myslel jsem, že se nejprve ubytujeme.“ Zita přikývla: „Taky že jo. Měla jsem pro vás původně vyhlídnutý hotel, ale jeden z místních domorodců se nabídnul, že vás u sebe nechá přespat. Bydlí na statku na kopci nad vesnicí, kde žili i Bogzovi. To jsou ti, o kterých jsem vám říkala.“ Vojta se zarazil a vyděsil z představy, jaké ubytování ho může v takových horách čekat. Polknul: „Takže žádný hotel?“ Tomáš se na něj otočil a smál se: „Třeba tam bude aspoň dostatek sena, ať nespíme na tvrdém.“ Vojtovi se tahle představa vůbec nelíbila…

Z lesa pozorovala přijíždějící auto Zity Krejčírové hubená mužská postava…

Byl to skromný domek ze dřeva, který vypadal, že se každou chvíli zbortí. O něco málo líp vypadala velká stodola stojící kousek vedle.
Vojta se opíral o střechu Zitina auta a vyděšeně dům pozoroval: „Tohle je jen vtip, že?“ Tomáš si hodil na záda krosnu a k Vojtovi přistoupil. Plácl ho přes záda a s úsměvem řekl: „Tak čtyři hvězdičky to asi mít nebude, ale bude to dobrodružství.“ Vojta sklesle přikývnul a povzdychnul si: „Nebo horor.“
Dveře od dřevěnky se otevřely a dovnitř vstoupili čtyři lidé. Interiér byl temný a stísněný. Nízký strop, malé okna a na malý prostor přebytek věcí. Největší část světnice zabírala kamna s prostorem na ležení.
Majitel domu byl starý vrásčitý pán. Seděl u stolu a popíjel právě nadojené kozí mléko. Jakmile si všimnul svých hostů, okamžitě vstal a přistoupil k nim. Zita začala s představováním. Musela mluvit Rumunsky a více nahlas, neboť pán byl už polohluchý: „To je Mihai Cinterai. Uvolil se, že vás tu nechá přespat. Dnes tu teda už přespím s vámi. Mám tady poblíž ještě nějakou práci a hotel až v Sibiu. Nerada jezdím po tmě. Je rád za každou společnost. To víte, tady v horách moc lidí nepotká. Pane Cinterai, tohle je Tomáš Arthur, Vojta Přibyl a Nikola…“ Podívala se na Tázavě na Nikol a ta jí doplnila: „Zárubová.“ Muž přikývnul. Zita pokračovala: „Kde si můžeme odložit?“ Mirai se skrz skupinku prodral ke dveřím a vyšel ven. Čtveřice ho následovala.
Došli až ke stodole. Tam Mirai otevřel vrata a ukázal na velké množství sena. Tom se postavil vedle Vojty: „Nakonec fakt budeme spát na seně.“ Vojta si povzdychnul a ironicky pronesl: „Jo. A to je paráda.“ Tom přikývnul: „No. Jako u babičky na venkově.“ Vojta hned sklesle odvětil: „Já měl babičky v Praze.“
Ve stodole si všichni odložili a Zita řekla: „No nic. Teď vás opustím.“ Tom, který si zrovna rozkládal karimatku, se na ní podíval: „Počkej. A to nás tu necháte? Já pojedu s vámi.“ Zita tedy přikývla a šla k autu. Tom jí chtěl následovat, ale zastavil ho Vojta chycením za paži: „Počkej. A my máme dělat co?“ Tom se otočil na něj a poté se podíval na Nikolu: „Porozhlédněte se po okolí. Třeba byste mohli zjistit něco o tom co se v té vesnici pod kopcem skutečně děje. Taky jsem si všimnul, že tu není signál. Zkuste najít místo, kde bude, a kdyby se podařilo, tak dejte vědět Járovi.“ Tom odešel. Vojta ho nechápavě sledoval a následně se otočil na Nikolu: „Teď se vrátil a bude nám velet?!“ Nikola pokrčila rameny a klidným hlasem odpověděla: „On po tobě nic nechtěl. Navrhnul ti, co máš dělat poté, co ses zeptal, co máš dělat.“ Vojta si povzdychnul a vyvrátil se do sena. Nikola se usmívala…

Jen Zita sešlápla plyn, tak se Tomáš zeptal: „Co je to za knihu, co má Petr u sebe?“
- „Víte. Historie Vlada III je velice tajemná. Zatímco pro všechny to byl krutovládce, pro Rumuny je to národní hrdina. Pravda je podle mě někde mezi.“
- „Aha. A to souvisí s tou knihou jak?“
- „Kolují o něm hrozivé legendy. Já chci zjistit, co je legenda a co pravda. Ta kniha by mohla skrývat celou pravdu o Vladovi III. Ona legenda, že to byl upír, bude v sobě mít něco pravdy. Neví se přesné datum, kdy umřel a po jeho ostatkách se pátrá už celá staletí. Nějaké byly sice nalezeny, ale vůbec není jisté, jestli by mohli patřit jemu. V jeho původní hrobce, byly psí kosti. Koluje informace, že mohl být příznivcem černé magie a aby si udržel věčné mládí a dlouhý život, tak pil krev svých objetí.“
- „A od toho tedy legenda o upírovi upírů?“
- „Legendy bývají smyšlené, ale základ má nějaký původ. Tak třeba o upírech se říká, že je zabijete propíchnutím srdce dřevěným kůlem. No a Draculovi se také říkalo Tepes Vlad, neboli Vlad napichovač. Přezdívka pochází od jeho oblíbeného způsobu popravy a to pomalým napichováním na kůl. Vidíte tu podobu?“
- „Jasně. Takže v té knize má být pravda jak o Draculovi, tak i o upírech, nebo o tom, co se tu za jeho vlády dělo?“
- „Vlastně ano. Ale on tady nevládnul. Zde se jen narodil a já doufám, že je tu i někde jeho hrobka. Vládnul v sousedním Valašsku.“
Tomáš se zamyslel…

Vojta s Nikolou šli lesem a měli namířeno do údolí. Vojta byl z celé téhle výpravy znechucený: „A víš, že když teď slezeme dolů, budeme muset potom i zpět nahoru?“ Nikola přikývnula: „Vím. Jestli se ti nechce, tak se otoč a běž se válet do sena. Já to zvládnu sama.“ Vojta zavrtěl hlavou: „O to nejde. Jen že jsem reportér, ale mám rád určité pohodlí. Nevadí mi příšery, duchové ani čarodějové, ale je fajn mít u toho nějaké zázemí.“ Na to se Nikola usmála: „Chápu. Ty bys byl nejraději, kdybychom řešili něco v hotelu Hilton a měli k tomu plnou penzi.“ Vojta přikývnul a vzápětí zakroutil hlavou: „Jo i ne. Nemusíme něco v tom hotelu přímo řešit. Jen by mě stačilo mít to zázemí.“ To už Nikola nevydržela. Zastavila se a prudce se na Vojtu otočila: „Já vážně nechápu, proč si tě Barkr s Petrem tak vydržuje. Uznávám, že umíš psát články a že jsi dobrý redaktor, ale občas je pro dobrý článek třeba vyrazit i do terénu. Navíc tu teď hledáme i našeho kamaráda a shodou okolností šéfa, tak co přestat remcat?!“ Vojta jí sledoval s otevřenými ústy: „Dobře. Už mlčím. Jen jsem chtěl, aby řeč nestála.“ Nikola přikývla: „Dobře. Jsem rád, že se mě snažíš bavit, ale teď se soustřeďme na to, proč tu jsme.“ Vojta se na to usmál a sáhnul do kapsy od kalhot. V zápětí se zarazil a sáhnul do druhé. Následně prošel kapsy i u bundy. Nikola si toho všimnula a tázavě se na něj podívala, načež se dočkala odpovědi: „Ale jen…. jen jsem si asi nechal telefon v batohu.“…

Auto doktorky Krejčírové jelo po rozbité lesní cestě.
Tomáš se kymácel ze strany na stranu na každém větším výmolu: „Pf. Tak tady vzít své auto, tak už nemám podvozek.“ Zita se usmála: „Za chvilku tam budeme.“…

Do Miraiovy stodoly vniknul potichu muž v mikině s kapucí. Prošel rychle osobní věci Tomáše Arhura. Následoval batoh Nikoly Zárubové a nakonec prohrabal i věci Vojty Přibyla. Zaradoval se, když se mu do rukou dostal mobilní telefon. Jak rozsvítil displeji, tak si opět sklesle povzdychnul: „Jasně. Samozřejmě že tu není signál.“ Vrátil mobil tam, odkud jej vzal a stodolu opustil…

Nikola s Vojtou vyšli z lesa na velikou louku. Oba dva se usmáli a podívali se na sebe. Před nimi se otevřel pohled na malou vesnici v údolí…

Zita Krejčířiková zastavila své auto před spadlým kmenem. Podívala se na Tomáše a pokrčila rameny: „Moje auto zvládne hodně, ale jsou překážky, které jsou i na něj moc. Dál musíme pěšky, ale není to daleko, nebojte.“ Tom přikývnul a vystoupil. Zita také auto opustila. Dala si na záda batoh s kufru, obešla kmen a začala stoupat lesní pěšinou vzhůru. Tomáš šel hned za ní…

Česká republika, Morava
Dveře od bytu se otevřely a dovnitř vstoupila Kamila Vyhlídalová. Odložila si kabelku na botník, vyzula se a šla si do kuchyně napustit do sklenice vodu. Poté se přemístila do sousedního obývacího pokoje, kde si sedla na gauč, opřela se lokty o stehna a povzdychla si.
Z chodby se ozvalo odemykání hlavních dveří. O pár okamžiků později přiběhnul do obýváku Honza Vyhlídal, malý Kamilin syn. Když ho uviděla, tak položila sklenici na stůl před sebou a přivítala se s ním. Do místnosti vstoupil taky přítel Kamily, Adam Gorej. Nemohl přehlédnout, že Kamila za svým úsměvem skrývá nějaké starosti. Přisedl si k ní a podíval se Honzovi do očí a příjemným hlasem řekl: „Myslíš, že by sis teď mohl jít na chvilku hrát k sobě? Potřeboval bych si s maminkou promluvit.“ Honza se usmál: „Tak jo.“ a odešel.
Kamila si vzala do ruky opět sklenici vody a napila se. Adam se okamžitě zeptal: „Poslední měsíc jsi jak vyměněná a od včerejška, co ses vrátila s Honzíkem ze města, je to ještě horší. Řekneš mi, co se děje? Jsem tvůj přítel. Mi se můžeš svěřit. Jsem tu pro tebe.“ Kamile se začalo chtít brečet, ale podařilo se jí to udržet. Opět se napila a podívala se na svého přítele: „Vážím si toho. Jsem asi jen přetažená. Půjdu si lehnout.“ Přejela dlaní po jeho stehně, vstala a šla do ložnice. Adam si povzdychnul. Věděl, že v tomhle nebude jenom únava a nehorázně ho štvalo, že neví co v tom je…

Jižní Karpaty, Rumunsko
Zita sundala batoh ze zad a položila ho vedle úzkého a nízkého vstupu do podzemí. Tom se na díru podíval, polknul a nervózně se zeptal: „Moment. My půjdeme dovnitř?“ Zita se na něj podívala: „Jo. Ale možete byť v klidu. Teda pardon. Můžete být v klidu. Občas se zapomenu a mluvím rodnou řečí.“ Tom chápavě přikývnul a Zita pokračovala: „Nebojte se. Je to jen vstup. Po páru metrech se už dá postavit.“ Tom přikývnul, ale moc ho to neuklidnilo: „No já jen, že jsem byl v jeskyni naposledy před pěti lety a úplně nejlíp to nedopadlo. Od té doby jsem nebyl ani na prohlídkách pro turisty.“ Zita chápavě pokynula hlavou: „Aha. No jestli chcete, počkejte tady. Ale já jdu dovnitř. Ještě se mi to tam nepodařilo nafotit.“ Tom si povzdychnul: „Ne. Půjdu s vámi.“
Temnou jeskyní chodbu osvítilo světlo čelové svítilny. Zita se prodrala úzkým otvorem. Tomáš byl hned za ní. Prolezli krátkou plazivkou a konečně se mohli postavit. Úzká chodba zahýbala mírně doprava. Po několika metrech se rozšířila.
Tomáš svítil svítilnou, kterou měl v ruce po stěnách. Všude se nacházely podivné značky. Zeptal se: „Co jsou zač?“ Zita za chůze odpověděla: „Nevím to ještě jistě, ale zdá se, že ty značky zde měly udržet nějaké zlo. Dalo by se říct, že jsou takovým štítem. Nejspíš nějaká místní magie.“ Tom chápavě přikývnul.
Dvojice došla do prostory, kam od tropu slabě pronikalo denní světlo. Také tam viselo lano. Tom se ho chytil a položil další otázku: „A co tohle?“ Zita se na Tomáše otočila: „Jak už jsem říkala. Tuhle jeskyni jsme našli díky jedné dvojici. Otci a synovi, kteří jí omylem našli při lovu. Tudy se sem nejspíš spustili.“ Tom přikývnul: „Aha.“ Na stěně kousek vedle něj, si všimnul, že kromě tajemných značek, je tam i něco jiného. Vypadalo to, jako by někdo do skály zaryl čtyřmi nehty, nebo drápy: „Mám ještě jeden dotaz. Jaké zlo mají ty značky chránit?“ Tázavě se na Zitu podíval a s napjetím čekal odpověď…

Dveře od malého vesnického hostince se otevřely a dovnitř vstoupil Vojta s Nikolou.
Hostinec byl téměř prázdný. U jednoho stolu seděli dva starší muži, kteří si povídali a před sebou měli kořalku. Za dřevěným barem potom stál nejspíš místní majitel a utěrkou leštil sklenice. Jakmile dovnitř vstoupila pro něj neznámá dvojice, okamžitě si získala jeho pozornost. Nespustil je z očí, dokud si nesedli k jednomu ze stolů. Položil vyleštěnou sklenici na bar před sebou, odložil utěrkou a šel za nimi.
„Co si dáte?“ zeptal se hostinská anglicky. Vojta se podivil: „Vy umíte…“ „Ano. Umím. Dáte si teda něco?“ odbyl ho hostinský rychlo odpovědí. Vojta zavřel pusu a podíval se na Nikolu. Ta se na hostinského nejistě podívala: „Jestli nejsme vítání, tak zase půjdeme.“ Hostinský si povzdychnul a přisednul si k nim. Oba dva si prohlédnul a řekl: „Jmenuju se Ciprian. Co jste zač? Přišli jste psát o tom, co se tu poslední dny děje?“ Nikola i Vojta se podivili a Nikola se zeptala: „A co se tu děje?“ Ciprian se zamyslel, jestli s nimi má vůbec mluvit: „Začalo to zmizením Samira a Razvana. Razvan se sice po několika dnech vrátil, ale bledý jak stěna a vůbec není jako dřív. Neřekl ani, co se stalo s jeho otcem. Od té doby ale bývá něčím zlým napadán náš dobytek. Prokousnutá krční tepna, ale téměř žádná krev, ani okolo, ani v oběti. Jenže včera v noci už to schytal i jeden z nás.“ Nikole i Vojtovi přejel mráz po zádech a Ciprian pokračoval: „Viorel. Šel odsud, ale už nedošel domů. Jeho tělo, úplně vybledlé a s prokousnutou krční tepnou našel jeho soused kousek před jeho domem.“ Vojta se zeptal: „A kdo, nebo co si myslíte, že by to mohlo udělat?“ Ciprian se naklonil nad stůl a počkal, dokud se k němu nenakloní i Vojta s Nikolou. Poté šeptem řekl: „Moc tu o tom nemluvíme. Ale špitá se, že se vrátilo zlo z dávných časů.“ Nikol pronesla otázku stejně potichu: „Jaké zlo?“ Než Ciprius stihnul odpovědět, tak se dveře od hostince opět otevřely a dovnitř vstoupilo šest místních chlapů.
Ciprius vstal ze židle a vážně se zadíval Nikole do očí: „Nevím, o co vám jde. Pochybuju, že jste tu náhodou. Tady moc turistů nechodí. Ale ať už tu máte v plánu cokoli, tak odejděte, pokud chcete žít.“…

Zita s Tomášem prošli další úzkou chodbou a ocitli se ve větším prostoru. Občas bylo někde spadané kamení ze stropu, ale jinak celý dóm tvořil dojem nějaké svatyně. Na zdech byly staré louče a erby, za kterými se nalézaly překřížené meče. Na jedné stěně se nacházelo něco jako oltář. Když si ho Tom všimnul, podíval se Tázavě na Zitu. Ta hned odpověděla: „Zdá se, že to byla svatyně zasvěcena Vladu III. Věřím, že je to dobrá stopa k tomu, najít jeho pravé pozůstatky. Pojďte. Ukážu vám, kde váš kolega našel tu knihu.“
Zita dovedla Tomáše k díře ve skále a řekla: „Ten otvor byl dokonale zamaskovaný. Vůbec nechápu, jak mohl Petr vědět, že tu je. Přesto šel na jistotu.“ Tom přikývnul: „Tak tohle mi, zas jako záhada nepřipadá. Ale přijde mi divné, proč by kniha, která je možná takovým Vladovým životopisem, byla tak dobře skrytá. Co by v ní mělo být doopravdy.“ Tom zvážněl a podíval se Zitě do očí. Tak si povzdychla: „Máte pravdu. Tak je to i jeho životopis, nebo měl by být ale zároveň je to i jakási magická kniha kouzel. Sice je to jen teorie, ale věříme, že se v té knize nachází všechna Vladova tajemství.“ Tom se podivil a Zita pokračovala: „Hrabě Vlad III, jak už jsem říkala, si získal pověst krutovládce. A k jeho moci, mu mohli pomáhat temné síly.“ Tomáš stále nevěřil svým uším, že tohle slyší od doktorky archeologie. Zita si lehce odkašlala: „Podívejte. Dávám přednost faktům, ale na něčem je legenda o Draculovi, tak jak ji známe z různých fiktivních příběhů, založena. Já jen chci najít skutečnou pravdu a ta kniha, je k tomu možná klíčem.“ Tom chápavě přikývnul: „Co jsou zač ti lidi, kteří po ní prahnou taky?“ Zita zakroutila hlavou: „Nebyla jsem na celé pátrání sama. Pomáhalo mi pár přátel. Když se k nám dostala zpráva o téhle jeskyni, tak úplně zešíleli. Myslí si, že je v té knize popsané, jak Vlada III oživit a ovládnout ho. Jsou schopni udělat cokoli, aby tu knihu získali.“ Tom si protřel obličej: „Proboha. Musíme najít toho Petra!“…

Když vyšla Nikola s Vojtou z hostince, tak slunce už bylo schované za kopcem a začínalo se smrákat. Vojta si povzdychnul: „Bezva. Tím lesem se budeme vracet po tmě.“ Nikola se pousmála a v tom se zpoza nedalekého domu ozval řev, který náhle utichnul. Nikola s Vojtou se na sebe vyděšeně podívali a k místu se rozběhli.
Přišli pozdě. Na zemi ležela bledá žena. Měla prokousnutou krční tepnu, ale kolem se nenacházela téměř žádná krev. Nikoly i Vojty se zmocnil hodně zvláštní pocit.
Kolem mrtvé ženy se začali sdružovat místní a byl na nich vidět obrovský strach.
Nikola se podívala na Vojtu: „Asi bude lepší, když se vrátíme zpět do stodoly, dokud je ještě aspoň trochu světlo.“ Vojta polknul a přikývnul: „Jo. Ale rychle. Běhá mi z toho mráz po zádech.“ Nikola přikývla. Následně se co nejvíc nenápadně, vytratili…

Z malého otvoru se ven vydrápali Zita a Tomáš, který okamžitě začal zhluboka dýchat a užívat si čerstvého vzduchu a příjemného vánku.
Zita schovala veškeré vybavení do batohu a zamířili s Tomášem k autu…

V lese nebylo téměř nic vidět. Oblohu zahalily mraky a nedovolili proniknout měsíčnímu svitu.
Vojta s Nikolou se drželi blízko sebe. Před očima měli neustále tu mrtvou bledou ženu s prokousnutou krční tepnou.
Nedaleko od nich praskla větev. Vojtovi okamžitě ztuhnuly nohy a zastavil se. Nikola se na něj otočila: „Co se děje?“ Vojta se rozhlížel okolo sebe, ačkoli tma mu neumožňovala daleký rozhled: „Něco jsem slyšel.“ Nikola na to okamžitě přikývla: „Já taky. Ale to není důvod se zastavit, nýbrž naopak.“ Vojta polknul a snažil se trošku uklidnit. Kousek od nich zašustělo listí a opět popraskalo několik větví. Nikola se směrem, odkud zvuk přišel, podívala. Viděla jen stromy, keře a tmu. Chytla Vojtu za ruku a se slovy: „Tak jdeme!“ ho začala táhnout rychlým tempem do kopce. Vojta jí sotva stačil, ale neměl odvahu protestovat. Vlastně neměl odvahu vydat jakýkoli zvuk…

Zita s Tomášem došli do stodoly. Chtěli si připravit spaní, ale v tom do stodoly vtrhli i Nikola s Vojtou, kteří okamžitě zavřeli velké vrata a zajistili je proti otevření. Následně se začali vydýchávat. Tom i Zita je nechápavě pozorovali a čekali, jestli se dočkají vysvětlení.
Nikola rozdýchala zážitek, otočila se a opřela zády o vrata. Když si všimla nechápavých výrazů Zity a Tomáše, tak řekla: „Nevím co, ale něco strašného tam venku je a zabíjí to dost podivným způsobem dobytek a teď už i lidi.“ Tomáš vyvalil oči a podíval se na Zitu: „Že by ty značky bránící zlu, úplně nepomáhaly?“ Ta pokrčila rameny: „Je možné, že přestali fungovat, jak byla jeskyně narušena člověkem. Pokud vím, tak se to tu děje od chvíle, co ti lovci našli jeskyni.“
Vojta se také vydýchal a opřel se vedle Nikoly: „Nevím, co to je. Uznávám, že je to všechno dost podivné, ale mám takový návrh. Co kdybychom se v tichosti sbalily a prvním letedlem si to zamířili domů?“ Tom zavrtěl hlavou: „Pořád je možné, že je tu někde Petr.“ Nikola se souhlasně k Tomovi přidala: „A taky mě dost zajímá, co v tom lese je.“ Tom přikývnul: „Takže zůstáváme.“ Do toho se vložila Zita: „Navíc ti tvorové, nebo co to je, útočí jen v noci. Přes den by to mělo být bezpečné.“ Vojta vyvalil oči: „Bezva. Takže stačí jen přežít noc v polorozpadlé stodole. To je vlastně dobrá zpráva.“

Všichni si připravili spaní a ulehli. Tomáš sáhnul do batohu ještě pro pití a přitom si všimnul, že má v boční kapse zastrčený kus papíru. Vzal jej do ruky. Pro něj známým písmem na něm bylo napsané:
„O půlnoci na kopci. Jdi prostě pořád nahoru. Je tam starý kamenný kříž. U něj se sejdeme. A přijď raději sám. PK“
Tom si povzdychnul. Vzal do ruky mobil a podíval se na čas. Zjistil, že už by byl čas jít, ale musel počkat, než všichni usnou.

Dveře od vstupu do stodoly zavrzaly. Tom se zamračil a podíval se, jestli tím nikoho nevzbudil. Vojta jen zamrčel, otočil se ze zad na bok a spal dál. Tom si oddechnul a stodolu v tichosti opustil. Následně zamířil do kopce…

Na samotném vrcholu se opravdu nalézal starý, lehce nahnutý kamenný kříž. Tom došel až k němu a podíval se okolo sebe. Za jeho zády uslyšel kroky. Okamžitě se nervózně otočil. Uklidnil se, když uviděl, jak tam stojí Petr Kříž: „Tys mě vyděsil, Petře. Co tady blbneš, ty vole?“ Petr přistoupil k Tomášovi a přátelsky se s ním přivítal: „Zdar. Že vám to ale trvalo sem dojet.“
- „Jeli jsme sem v podstatě hned, co nás kontaktovala doktorka Krajčírová.“
- „Na to jsem spoléhal, že vás kontaktuje. Viděl jsem, že je tu i Vojta s Nikolou.“
- „Jo no. Jára si hraje na velkého šéfa. Řekneš mi, co se tu děje?“
- „Asi to bude znít šíleně, ale chtějí vzkřísit Draculu.“
- „Kdo?“
- „Tak kromě doktorky, ještě asi další čtyři její přátelé.“
- „Vždyť říkala, že…“
- „Já vím. Chce se jen dostat k té knize. Je úplně šílená a ti její přátelé ještě víc. Když zjistili, že jsem jí našel, tak se mě chtěli zbavit. Naštěstí se mi podařilo utéct.“
- „Proč jsi nezavolal.“
- „Utopil jsem mobil a s pevnou linkou je to tu krapet náročnější.“
- „Dobře a co…“
Kousek od nich něco zapraskalo a z křoví se ozvalo podivné mrčení a mumlání. Tom se vyděsil a podíval se na Petra. Doufal, že mu řekne, co to je. Petr polknul: „Musíme zmizet. Myslel jsem, že se bojí kříže, ale očividně to tak je jen ve filmech.“ Tom vyvalil oči a Petr dodal: „Tohle bude asi znít ještě šíleněji, ale legendy o upírech asi mají pravdivý základ. Musíme zmizet.“ Rozběhnul se z kopce dolů směrem k domu pana Miraie. Tomáš ho následoval.
Už skoro byli z lesa venku kousek od stodoly, když se Petr prudce zastavil, div do něj Tomáš nenarazil: „Co blbneš?!“ Petr dal ruku Tomovi před ústa a ukázal na postavu pohybující se nalevo od domu. Potichu řekl: „Nevím, jestli jsou to opravdu upíři, ale zatím jsem zjistil, že nemají rádi sluneční světlo a milují krev. Nejlépe teplou a čerstvou.“ Tom nechápavě kroutil hlavou: „Počkej. Ty mi fakt chceš říct, že tu máme co dočinění s upíry?“ Petr pokrčil rameny: „Já fakt nevím. Jen vím, že to tu začalo sát krev dobytku a později i lidem v době, kdy dva místní lovci našli jeskyni, ze které je ta kniha.“ Tom chápavě pokynul hlavou a potichu se zeptal: „A ta kniha je teď kde?“ Odpovědi už se ale nedočkal, neboť se k nim začalo mezi stromy něco přibližovat. Petr se rozběhnul podél hranice lesa pryč od Miraiova příbytku. Tomáš utíkal za ním.
Strach ani jednomu nepovolil zastavit. Bylo ale jasné, že je nesleduje jen jeden tvor. Když se vždy na chvilku rozestoupily mraky, tak se mezi stromy míhalo hned několik pohyblivých stínů.
Doběhli na okraj srázu, pod kterým tekla divoká řeka. Tom se podíval za sebe, odkud se k nim bezesporu několik těch tvorů podobných člověku ale lačnících po krvi blížilo. Přeletěl pohledem na Petra: „A teď? Já myslel, že víš, kam utíkáme.“ Petr pokrčil rameny: „No. Nevím. Ale můžeš skočit.“ Tom vyvalil oči: „Já mám skočit jako první!?“ Petr přikývnul: „Ale v klidu. Když to přežiješ, skočím hned za tebou.“
Tvorové se nebezpečně přiblížili.
Tom plácl Petra po rameni: „Tak najednou.“ Petr tedy přikývnul a začal odpočítávat: „Tři, dva, jedna.“ Tomáš se odrazil a skočil. Petr se k tomu ale neodhodlal. Podíval se dolů. Oddychnul si, když uviděl, jak Tomáš vynořil hlavu nad hladinu. Přesto se mu ale skákat nechtělo. Když ale slyšel, co se děje za ním, věděl, že moc jiných možností nemá.

Proud byl velice silný. Tomáš s ním téměř bez šancí bojoval a boj pomalu prohrával. Byl víc pod hladinou než nad ní. Několikrát se převalil přes kámen. Začínal být dost pomlácený a docházely mu síly. V tom uviděl kousek od sebe místo, kde by se mohl chytit. Byl tam spadlý kmen a jeho větve těsně nad hladinou. Zbytek sil, co ještě měl, využil k tomu, aby se ke kmenu dostal. Proud ho ale stáhnul jiným směrem. Jak se Tomáš snažil proud přemoct, ani si nevšimnul, že se blíží ke skále tyčící se uprostřed řeky. Silně do ní narazil jak zády, tak hlavou a upadl do bezvědomí. Proud ho navíc začal stahovat ke dnu a plíce se mu začaly plnit vodou.
Tom zmizel pod hladinou. Naštěstí po něm sáhla Petrova ruka a vytáhla ho opět na vzduch. Několik dalších okamžiků bojoval se silným proudem Petr, ale naštěstí se mu podařilo dostat blíž ke břehu a chytit ostrého skalního výčnělku. V ten moment už věděl, že má nad vodním živlem vyhráno.
Petr vytáhnul Tomáše na břeh a okamžitě mu začal masírovat hrudník a občas dal i nějaký liskanec: „Tak to ne! Vstávej! Prober se! Neutopil ses, když jsi jezdil na vodě, tak teď to ani nezkoušej!“ Vypadalo to, že masáž srdce pomocí stlačování hrudníku nepomáhala a liskání také moc ne. Petr si povzdychnul. Věděl, že by měl dát dýchání z úst do úst. Když se ale díval na Tomášovy rty, napadla ho i myšlenka, že by to vlastně stejně nemuselo pomoct. Nakonec si ale povzdychnul a po opětovném stlačení hrudníku se začal svými rty přibližovat ke rtům Tomášovým. Styk byl téměř jistý. Rty už se skoro dotýkaly. Petr se mračil. Už cítil, tělesné Tomovo teplo. Náhle se Tomáš rozkašlal a začal vykašlávat vodu. Petr si oddychnul a pomohl se Tomášovi otočit na bok.
Tom se otočil zpět na záda: „Díky, Petře.“ Petr přikývnul: „Víš. Vlastně já děkuju tobě. Probral ses vyloženě v pravou chvíli.“ Tom se zamračil a nechápavě se na Petra podíval. Ten však jen zavrtěl hlavou a řekl: „Nechci o tom mluvit. Jsem rád, že jsi zpátky. Ale už se prosím netop. Teda aspoň ne v mojí přítomnosti.“ Tom se pousmál a podal si s Petrem ruku: „Neboj. Tohle už zažít znova nechci.“
Jakmile Petr pomohl Tomášovi na nohy, tak se Tom chytil za hlavu: „Au.“ Petr se zamračil: „Dobré?“ Na to Tomáš přikývnul: „Ale jo. Musím to rozdýchat a asi budu mít pěknou bouli. Co teď?“ Petr se podíval okolo sebe: „Teď by to chtělo zjistit, kde jsme a potom půjdeme k jedné staré hodné dámě. Ptal ses kde, je ta kniha. Je u ní. Pomohla mi s jejím překladem. Ať už to, co se v té knize píše pravda je, nebo ne. Nesmí se těm lidem dostat do rukou.“ Tomáš souhlasně přikývnul: „Fajn. Tak pojďme. Začíná mi být docela kosa.“…

Nad Karpaty se začalo pomalu svítat. V údolích se držela ranní mlha, ovšem jinak bylo nebe téměř bez mraků…

Vojta chodil nervózně po stodole: „Fajn. Takže sem jedeme hledat Petra, o kterém ani nevíme, že je na živu. Aby toho nebylo málo, tak se ztratí i Tomáš, ale všechny jeho věci tu zůstanou. V noci tu zabíjejí podivné existence, které prokousnou tepnu a sají krev, ale my tu prostě zůstaneme a…..“ do řeči mu skočila Nikola: „Můžeš toho nechat! Samozřejmě, že tu zůstaneme. Přece tu Petra ani Tomáše nenecháme. Jakmile se objeví první sluneční paprsky, vrátíme se zpátky do té vesnice v údolí.“ Zita přikyvovala: „Dobře. Já projedu okolí autem. Třeba najdu nějakou stopu.“ Vojta si povzdechnul a chtěl něco říct, ale když si všimnul výhružného pohledy Nikoly, tak byl radši ticho. Vyvrátil se do sena a snažil se uklidnit…

V malé světnici seděli u stolu zachumlaní do deky Petr s Tomášem. Starší žena, jim přinesla dva šálky horkého čaje a anglicky řekla: „Vy jste celí promrzlí. Kde jste se tak zřídili.“ Tomáš si vzal čaj do rukou. Byl to skvělý pocit držet v rukách něco teplého. Začal do čaje foukat. Petr odpověděl dámě: „To je dlouhý příběh. Ale abych vás představil. To je Tomáš Arthur. Můj kamarád. Je spisovatel. Tome, tohle je paní Georgeta Bihárová.“ Tom si lehce usrknul čaje a zeptal se: „Jste moc hodná, díky.“ Georgeta přikývla a usmála se: „Rádo se stalo. Vypadáte jako slušní lidi. Lidé by si měli pomáhat. Celý život se snažím někomu pomáhat. Dělala jsem v Anglii v jedné charitativní organizaci. Jenže poté jsem se dozvěděla, že je má matka smrtelně nemocná, tak jsem se tu za ní vrátila a už tu zůstala. Je tu klid. Půjdu vám pověsit to promočené oblečení.“ Tom chápavě přikývnul, otočil se na Petra a česky se zeptal: „Jak jsi na ní vůbec přišel?“ Petr pokrčil rameny: „Potom co jsem utekl těm lidem a ztratil mobil, tak jsem chtěl jet domů. Usnul jsem ale na nádraží. Vzbudila mě ona, že nevypadám jak bezdomovec a jestli nepotřebuju pomoct. Je to moc hodná paní.“ Tom nevěřícně kroutil hlavou: „Já nechápu, že ty máš pokaždé štěstí a natrefíš na někoho takového.“ Na to se Petr zamračil: „Zas takové štěstí nemám. Nezapomeň, že jsem stopnul Zitu a díky ní mi šlo o život.“ Tomáš přikyvoval: „Jo, to sice jo, ale opět ses z toho po haluzi dostal.“ Petr se pousmál, pokrčil rameny a řekl: „No.“…

Zita si sbalila své věci a se slovy: „Tak večer se sejdeme opět tady.“ opustila stodolu. Vojta, který seděl na seně, se podíval na Nikolu: „Ty se fakt chceš vrátit do té vesnice?“ Nikola otevřela dveře a přikývla: „Jo. Nebudu tu jen tak sedět na zadku. Chci využít čas a zjistit, co se to tu děje. Tak jdeš, nebo tu zůstaneš sám?“ Vojta si povzdychnul a postavil se na nohy: „Sám tady nebudu ani omylem. Jdu s tebou.“…

„Takže k té knize.“ řekla Georgeta, která si přisedla za Tomášem s Petrem: „Je v ní obrovské zlo. Vlad III, o kterém tato kniha hovoří, byl krutý, ale ke svému lidu spravedlivý. Tato ovšem není o ničem dobrém. Musel jí napsat někdo, kdo byl Vladovi velice blízký a zároveň moudrý a vzdělaný.“ Tom polknul: „Frankenstein?“ Georgeta pokrčila rameny: „Netuším kdo. Ale určitě ta kniha něco skrývá.“ Tomáš zavrtěl hlavou: „Moment. Nějak se v tom ztrácím. Co se nám to tu snažíte říct?“ Georgeta se zhluboka nadechla: „Vlad III byl mocný vládce a své nepřátele porážel. Bylo však něco, co porazit nedokázal a to byla sama smrt. Umřel, avšak podle knihy, ne na věky. V knize se píše, že jeho hrobku hlídají jeho nečistí poddaní, kteří jsou k místu uvázání kletbou, ovšem jen do doby, než bude někým narušena a zlo z ní pak vypuštěno do světa. Další úroveň pak hlídá stvoření, které vypadá, jako kříženec mezi člověkem a vlkem. Ovšem silnější a rychlejší než vlk a chytřejší, než člověk. Nechápu ten překlad úplně přesně, ale píše se tam něco, jako že je ten tvor stvořen Dráculou.“ Tom se podivil: „Myslíte vlkodlaka?“ Georgeta si Toma i Petra vážně prohlédla: „Nevím, co se tam ještě skrývá. Ale zlo bylo vypuštěno, a jestli někdo opravdu najde Draculu a vypustí tím i toho tvora, co ho střeží, tak nás čekají těžké časy. Doba vlády Vlada Draca se vrátí a bude krvavější, než kdy dříve.“ Petr se podíval Georgetě do očí: „Nechci vypadat jako skeptik, ale přijde mi to krapet přetažené přes vlasy. Uznávám. Viděl jsem ty tvory v lese, co vypadají jako lidé a pijí krev, ale i kdyby se někdo snažil vzkřísit Draculu, tak je z něj po těch letech jen kostra.“ Georgeta se opřela: „Myslíte? A kde se tak rychle vzali ti tvorové? Je tu ještě jedna věc. Tady Petr mi vyprávěl, že pomocí té knihy chtěli Vlada vzkřísit. Jenže je tu dost nesrovnalostí a v knize se mezi řádky nalézá dost podivných čísel. Nevím, co znamenají, ale ta kniha nemá sloužit ke vzkříšení Vlada III, ale je napsána přímo pro něj, až se probudí.“ Tomášovi i Petrovi přejel mráz po zádech…

Česká republika, Morava
Do šatny ve školce dovedla Kamila Vyhlídalová svého syna. Pomohla mu z bot do papučí a poslala ho hrát si s ostatníma. Už byla na odchodu, ale zastavila jí vychovatelka: „Paní Vyhlídalová. Mohla bych s vámi chvíli mluvit.“ Kamila se otočila: „Jsem slečna. Ale samozřejmě paní učitelko.“
Obě ženy vešly do společenské místnosti zaměstnanců mateřské školy. Vychovatelka Juřičková Naděžda nabídla Kamile vodu, ale ta odmítla: „Děkuji, ale nechci. O čem se mnou chcete mluvit?“ Naděžda si sedla na židli: „Víte paní….teda slečno Vyhlídalová, jde o to, že je váš syn v poslední dobou podrážděny a tak se víc uzavřel do sebe. Děje se něco ve vaší rodině?“ Kamila zavrtěla hlavou: „Ale ne. Nic vážného, jen mě něco dost rozhodilo a asi to má na Honzíka negativní vliv. Já vám slibuju, že se dám co nejdřív dohromady.“ Paní Juřičková přikývla: „Dobře. Víte, já vám nechci nijak radit, nebo zasahovat do rodinné situace. Honza je hrozně šikovný a hodný kluk. Ale děti v jeho věku jsou hodně citlivé na situace okolo sebe.“ Kamila chápavě pokynula hlavou: „Já vím. A děkuju za upozornění. Nashledanou.“
Jen co Kamila vyšla na ulici před školku tak se zastavila a pro sebe si řekla: „Zatraceně. Proč se to musí vždycky tak zkomplikovat.“ Chvíli se zamyslela co dál. Následně nastoupila do auta zamířila do Střediska záhad Tomáše Arthura a Petra Kříže...

Jižní Karpaty, Rumunsko
Ve vesnici v údolí bylo rušno. Každý řešil večerní oběť.
Nikola s Vojtou okamžitě zamířili do hostince za hostinským. U něj si byli jistí, že mluví anglicky, takže se s ním domluví.
Po chvíli bouchání na dveře hostince jim otevřel: „To jste zase vy? Myslel jsem, že jste utekli.“ Vojta pronesl: „Napadlo mě to, ale…“ Nikola mu skočila do řeči: „Můžete nám říct víc o tom, co se stalo těm dvěma lovcům?“ Hostinský si povzdychnul: „No dobře. Pojďte dál.“
Všichni tři se posadili ke stolu. Hostinský nalil místní pálenku a spustil: „Samir byl můj hodně dobrý přítel a jeho syna Razvana jsem měl taky rád. Neměli moc peněz a tak byli závislí na tom, co si ulovili, nebo vypěstovali, jako ostatně téměř každý v téhle oblasti. Dodávali mi občas maso a já jim za to jednou za čas udělal nějaký oběd. Pak se ale stal ten jejich osudný lov. Jako by se po nich zem slehla. Po několika dnech se v noci vrátil Razvan. Moc toho neřekl. Byl hrozně bledý a jako by nebyl při smyslech. Několikrát jsem za ním od té doby byl, ale z domu si udělal pevnost. Zabil okna deskami a přes den vůbec nevychází.“ Vojta se zeptal: „A ten mrtvý dobytek se začal objevovat tu noc, kdy se vrátil?“ Hostinský zavrtěl hlavou: „Jako že by to dělal on? Ne to ne. Jednak nevěřím, že by toho byl schopen a začalo to hned první noc poté, co ti dva zmizeli.“ Nikola vrtěla hlavou a přemýšlela: „Ukážete nám jeho dům?“ Hostinský přikývnul: „To můžu, ale nevěřím, že se vám podaří s ním mluvit. Jednak neumí anglicky a pochybuju, že i kdyby uměl, tak by se s vámi bavil.“ Nikola přikývla: „Dobře. Přesto nám ho prosím ukažte.“ Hostinský si nebyl jistý, jestli to má udělat, ale nakonec souhlasil…

Zita Krečírová se na odlehlém místě v lese sešla se svými čtyřmi přáteli. Anton Surovjak, nejstarší z nich, k ní přistoupil: „Tak co. Máš tu knihu?“ Zita sklesle zavrtla hlavou: „Ne. A ještě se to začíná zamotávat. Zmizel i jeho kamarád, Tomáš Arthur. Bojím se, že se spolu spojili.“ Anton zavrtěl naštvaně hlavou: „Říkal jsem, že je hloupost kontaktovat jeho přátele. Že ho zvládneme najít i bez nich!“ Zita přikyvovala: „Já vím. Myslela jsem, že budou jako návnada. Ale hold, už se stalo. Co budeme dělat teď?“ Anton se poškrábal na bradě: „Musíme najít Vladovu hrobku i bez té knihy. Musí být někde poblíž té jeskyně. Možná přímo v ní.“…

Na kamnech, ve kterých paní Georgeta topila, uschlo oblečení závratnou rychlostí.
Petr s Tomem se oblékli, Georgetě poděkovali a opustili její dům. Venku je však ještě zastavila a přistoupila k Petrovi. Silně mu stiskla ruku a zadívala se do očí: „Dejte na sebe pozor a taky na tu knihu. Nesmí se dostat do nepravých rukou.“ Petr se přívětivě pousmál: „Nebojte se. Budu jí střežit jako oko v hlavě.“ Georgeta se usmála: „Vycítila jsem z vás dvou silné přátelství. Važte si ho a opatrujte. Chlapci, kdybych vám tak mohla ještě nějak pomoct.“ Petr přikývnul: „Děkuju, už jste pomohla více než dost.“ Podíval se na Toma a v tom se zarazil a pomalu se otočil zpět na starší paní: „No, možná by tu ještě jedna věc byla.“ Georgeta tázavě pozdvihla obočí a Tomáš se zeptal: „Neměla byste náhodou auto na půjčení?“ Stařena s úsměvem přikývla: „Mám a můžu vám ho půjčit. Ale upozorňuji, že už je trošku starší.“ Tom s Petrem synchronně pokrčili rameny a Petr řekl: „Hlavně že to má čtyři kola a jede to.“…

Česká republika, Morava
Na dveře od pracovny Járy Barkra někdo zaklepal. Po vyzvání dovnitř vstoupila Jana: „Promiň, ale nemáš nějaké informace o klucích a Nikole. Začínám být trošku nervózní.“ Jára zavrtěl hlavou a následně se tázavě podíval za Janu: „A vy si přejete?“ Za Janou stála Kamila, která Janu obešla, přistoupila k Járovi a podala mu ruku: „Dobrý den. Jsem Kamila Vyhlídalová. Nevíte, kde najdu Tomáše Arthura?“ Jára se rovněž představil a pokrčil rameny: „Jeli do Rumunska, ale ještě se neozvali.“ Jana pronesla: „No nic. Tak já vás nebudu rušit.“ Opustila pracovnu a zavřela za sebou dveře.
Jára vyzval Kamilu, ať se posadí. Když tak Kamila učinila, tak se sám posadil na druhou stranu svého pracovního stolu:
- „Můžu Tomášovi něco vyřídit?“
- „Ani nevím, co bych mu měla říct. Šla jsem tu tak nějak ze zoufalství.“
- „A smím vědět, kdo vlastně jste?“
- „Jeho bývalá přítelkyně.“
- „Aha. Ještě jsem o vás neslyšel.“
- „Za to já o vás docela hodně.“
- „Vážně?“
- „Ano. Jak jste kluky kdysi, když ještě jezdili na vodě, sponzoroval, ale pak, když šlo do tuhého, jste je opustil. Jak jste se po několika letech záhadně vrátil, a rozhodl se sponzorovat tuhle firmu.“
- „Prosím?“
- „Petr mi o vás dost vyprávěl.“
- „Aha. Víte dost, ale předpokládám, že tu nejste aby jste mi promlouvala do duše.“
- „To máte pravdu. Prosím vás. Jakmile se Tomáš vrátí, tak mi dejte vědět. Dám vám na sebe číslo. Dáte mi na něj adresu?“
- „Nevím, jestli můžu takhle rozdávat adresy.“
- „Prosím. Mám strach, že po tom, co se stalo na náměstí, mě sám od sebe nekontaktuje a já s ním opravdu potřebuju mluvit.“
- „A co se stalo na náměstí?“
- „To je mezi mnou a Tomášem! Prosím. Je to pro mě důležité a myslím, že i pro něj.“
- „Nelíbí se mi to, ale myslím, že se domluvíme.“
Kamila si oddychla a na Járu se usmála. Ten její nadšení nesdílel…

Jižní Karpaty, Rumunsko
Dům Bogzových se nacházel v odlehlé části obce a tak, jak hostinský řekl, měl opravdu zabitá všechna okna deskami.
„Tak tady to je.“ ukázal hostinský na dům a dodal: „Ale kdyby cokoli, já vás sem nedovedl!“ Nikola jej ujistila: „Díky a nebojte. Vůbec se o vás nezmíníme.“ Hostinský poté beze slov odešel.
Nikola se podívala na Vojtu, který stál vedle ní: „Tak zaklepáme, ne?“ Vojta pokrčil rameny a nejistě odvětil: „No nevím no. Člověk, když si zabije okna, tak většinou nechce, aby na něj někdo klepal.“ Nikola přikývla: „Jistě, ale já chci vědět, co se tehdy v tom lese stalo.“ Vojta si povzdychl: „Jistě. Proč na smrt čekat, když jí můžeme jít naproti.“ Na to Nikola zavrtěla hlavou a plácla ho po rameni: „Vzmuž se trochu. Navíc jsem ještě neslyšela, že by někdo umřel na zaklepání.“

Zatemněným domem se ozvalo klepání na dřevěné dveře, načež se v ložnici na posteli zavrtěl bledý podrážděný muž. Vstal z postele a malátným krokem se vydal ke vstupním dveřím.

Nikola zaklepala znovu. Vojta následně pokrčil rameny: „Asi není doma, tak pojď.“ V ten moment v domě, kousek od dveří zavrzala podlaha. Vojta polknul: „Přemýšlela jsi, jak mu vysvětlíš, že ho nechceme otravovat. Hostinský totiž říkal, že neumí aglicky.“
Dveře se lehce pootevřely. V denním světle byly vidět akorát dvě lidské krvavé oči. Nikola hned promluvila: „Dobrý den. Nechceme vás dlouho obtěžovat, ale mohli bychom na chvíli dál?“ Dveře se zavřely. V ten moment bylo vidět, jak s Vojty spadlo napětí: „Viděla jsi ty oči? V životě, jsem u žádného člověka neviděl tak hrozné a strašidelné oči.“ Nikola se zamyslela a přikyvovala: „Jo. Viděla…..přestává se mi to líbit čím dál víc. Musíme se podívat do toho lesa.“ Vojta vyvalil oči: „Líbí se mi, jak se občas snažíš být vtipná, ale ne vždycky ti to jde.“ Nikola se na Vojtu nevraživě podívala: „Nežertuju!“ Chvíli se mu vážně, až děsivě dívala do očí. Následně se usmála: „Jen pojď, ty hrdino.“ Vojta si povzdychnul a následoval Nikolu…

O stěnu jeskyně se rozbil kámen, který naštvaně hodil Anton Surovjak: „Do hája.“ Otočil se naštvaně na vyplašenou Zitu, která stála za ním, a řekl: „Ty si toho Petra priviedla. Tak sa zebier a bež to napraviť, alebo ho zabijem vlastnými rukami.“ V záchvatu vzteku kopnul do skály. Ta popraskala a odpadlo z ní několik kusů kamenů. Za ní se odkryl vstup do další komory. Zita i Anton polkli a vzrušeně se dívali na nově vzniklý otvor.
Po chvíli mlčení Anton promluvil: „Běž ven pro ostatní!“ Zita přikývla…

Po jedné z vedlejších cest uháněl Petr s Tomášem ve starém polorozpadlém autě neidentifikovatelné značky.
„Jestli pojedeme ještě pomaleji, tak už budeme couvat!“ zařval Tomáš, sedící na místě spolujezdce, tak aby přeřval hlasitý motor. Petr se soustředil na řízení a mžoural očima ve větru, neboť auto nemělo čelní sklo: „Cože!?“ Tom se nadechnul a v tom mu v ústech skončil nějaký drobný létavý hmyz. Začal silně kašlat. Když ho ze sebe dostal tak zařval: „Říkám, že nás právě předběhnul šnek. Co jet rychleji?“ Petr se ve větru mračil: „Jo. Ale to už se to rozpadne úplně. Už teď cítím, jak chce ten motor vyskočit a utéct.“…

Nikola se sehnula a dívala se na zem. Vojta si kleknul vedle ní: „Co vidíš? Ještě řekni, že umíš i stopovat.“ Nikola zavrtěla hlavou: „Tak trochu.“ zamyslela se a řekla: „Tady se někdo plazil.“ Vojtovi přejel mráz po zádech: „Plazil?“ Nikol přikývla a ukázala směrem doleva: „Jo. A řekla bych, že tímhle směrem. Jdeme se podívat.“ Vojta jí poslušně následoval…

Zdi jeskyně byly vyhlazeny a po celém obvodu se nacházelo opět několik pochodní a erbů, za kterými byly překřížené meče.
Anton nemohl údivem zavřít ústa. Vytáhnul z kapsy zapalovač a jednu pochodeň podruhé začal zapalovat.
Celou prostoru zachvátilo plápolající světlo. Uprostřed místnosti se nalézala černá dubová rakev. Ne jejím víku byl velký zlatý kříž a pod ním starou rumunštinou napsaný nápis. „Nemŕtvi žijú a živí umierajú. Hranice medzi životom a smrťou sa vytráca.“ pronesl Janko Sedlčík, když si ten nápis přečetl. Anton se na něj udiveně podíval: „To je tam napísané?“ Janko přikývl: „Desivé, že?“ Anton se opovrženě usmál: „Spíš smiešne. Strašiak pre malé deti.“ Do toho se vložila Zita: „Ja myslela, že tu sme, pretože tomu veríme.“ Anton se jí podíval do očí: „Ale kvôli tomu sa predsa nebudeme báť nejakého nápisu. Musíme sa pozrieť do tej rakvy.“ Zita zavrtěla hlavou: „Bez tej knihy to môže byť nebezpečné.“ Anton na ní hodil hodně nevraživý pohled. Chvíli ji pozoroval a nakonec řekl: „Dobre. Dobre. Večer je spln. Urob si to ako chceš, ale do večera tu knihu chcem mať!“ Zita sklesle sklopila hlavu.
Všichni, kromě ji, opustili jeskyni. Ona si povzdychla, otočila se a také chtěla odejít. Někde v postraní chodbě za jejími zády se sesypalo kamení. Okamžitě se tím směrem otočila. Ani nedýchala a jen se soustředila, jestli ještě něco neuslyší. Byl klid. Oddechla si a odešla.
Ze tmy jí něco pozorovalo.
Zavrčelo to…

Petr zastavil auto před Miraiovým domem. Tomáš okamžitě vystoupil a zamířil do stodoly. Přesně jak předpokládal. Nikoho tam nenašel. Petr, který k němu pomalým krokem přistoupil, se zeptal: „Z ničeho nic jsi v noci zmizel. Myslel sis, že budou se založenýma rukama čekat, jestli se náhodou neobjevíš?“ Tom zakroutil hlavou: „Nechali tu věci, takže neodjeli.“ Poté si všimnul papíru připíchnutým hřebíkem k nosnému sloupu. Přistoupil k němu a přečetl nahlas vzkaz, který se na papíru nalézal: „Kdyby ses náhodou vrátil, Tome. Krajčírová tě jela hledat a já s Vojtou míříme do vesnice pod kopcem. Nikola.“
Petr se porozhlédnul ještě jednou po stodole a pokrčil rameny: „Tak jedeme do té vesnice.“ Tom se na něj otočil: „Je to daleko?“ Na to Petr zavrtěl hlavou: „Ani ne. Jen sejdeš přes les do údolí a už ji uvidíš.“ Tom přikývnul: „Výborně. Tak tam dojeď. Já jdu pěšky. Z té věci, co nemám odvahu nazvat autem, jsem rozdrncaný ještě teď.“ Petr se usmál…

Vojtu chytila Nikola za límec a stáhla ho k sobě za kus skály. Okamžitě se z jejího držení vymanil a nechápavě se zeptal: „Co blbneš?!“ Prstem před svá ústa ukázala, ať je potichu a zašeptala: „Tam mezi stromy. Vidíš ji?“ Vojta se zpoza skály vyklonil a zadíval se mezi stromy. Nějaká žena tam klečela nad mrtvolou člověka.
Nikola stáhla Vojtu zpět za skálu a se slovy: „Počkej tady! Jdu se tam podívat.“ odešla. Vojta jí nervózně pozoroval.

Žena si značila poznámky do svého notesu, když za jejími zády promluvila Nikola podezíravým tónem: „Kdo jste?!“ Žena na ní otočila hlavu, postavila se na nohy a přistoupila k ní: „Můžu mít stejnou otázku.“ Nikola se na neznámou ženu nedůvěřivě dívala. Ta si tedy povzdychla: „Jsem Amanda Stuarts. Doktorka. Obor biologie a mikrobiologie. Posuneme se dál a představíte se i vy?“ Nikola si ještě jednou Amandu celou prohlédla a řekla: „Nikola Zárubová. Redaktorka. Pracuji pro český časopis Tajemno.“ Amanda pozvedla chápavě hlavu: „Jasně. Tak to chápu. Řešíte tady upíry, co?“
K dvojici žen přistoupil i Vojta: „Zdravím.“ Nikola je okamžitě představila: „Tohle je můj kolega Vojta Přibyl. A tohle doktorka Amanda Stuarts.“ Vojta se na Amandu usmál, ale poté zaměřil svůj pohled na mrtvolu a udělalo se mu nevolno. Ležel tam mladý kluk s prokousnutou krční tepnou. „Měli bychom ho vzít do vesnice.“ pronesla Nikola. Amanda souhlasně přikývla…

Petr odbočil z lesní cesty doleva na asfaltovou. O okamžik později přijela zprava a odbočila na lesní cestu Zita…

Ve vesnici vzniknul velký poprask s příchodem Vojty, Nikoly a Amandy, kteří donesli mrtvého mladíka.
Na mrtvého se přišel podívat i hostinský. Prohlédl si ho a se slovy: „To není přece možné.“ se otočil a zamířil si to do svého hostince.
Nikola si jeho reakce všimla a okamžitě šla za ním. Zastavila ho až před vstupem do hostince: „Co to mělo znamenat? Co není možné?“ Hostinský se zastavil a na Nikol se podíval: „Je to mladý Razvan.“ Nikol se zarazila: „Cože. Ale vždyť jste tvrdili, že…“ „Ne!“ skočil ji hostinský do řeči a pokračoval: „Tohle je určitě on. Vím, že jsem říkal, že je to ten na okraji vesnice, ale teď když jsem ho viděl, tak jsem si jistý, že tohle je Razvan. Nevím tím pádem, kdo v tom domě na okraji žije, ale je Razvanovi hrozně podobný. Teda až na tu bledost.“ Poté zašel dovnitř.
K Nikole přistoupili dva muži v policejní uniformě. Nikol se na ně otočila a tázavě si je prohlédla: „Pánové?“ Jeden z nich, ten vpravo promluvil: „Rumunská státní policie. Místní nám volali, že se tu dějí hrozné věci, ale je s nimi špatná domluva. Jsou nesmírně vyděšení a tvrdí, že se zlo vrátilo. Vy jako místní nevypadáte, zato vypadáte rozumně. Mohli bychom si promluvit?“ Nikol přikývla: „Nevím, jestli jsem ta správná osoba, ale řeknu, co vím.“

Vojta se vymanil z davu a podíval se k hostinci, od kterého právě odcházela Nikola se dvěma policisty. Chtěl se za ní vydat, ale ta si ho všimla a posunkem ruky ukázala, ať za ní nechodí.“ Vojta pochopil. Přistoupila k němu Amanda: „Co se děje.“ Vojta pokrčil rameny: „Doufám, že nic horšího, než doposud.“…

Zita prošla celou Miraiovu stodolu s nadějí, že tam najde Tomáše. Nikdo tam ale nebyl. Někdo jí položil ruku na rameno. Okamžitě se vyděsila k smrti a prudce se otočila. Byl to jen Mirai. Oddechla si a rumunsky se zeptala: „Nevíte, kam šli?“ On pokrčil rameny: „Jeden před chvíli odjel autem. Takovým hodně rozpadlým. Divím se, že to vůbec jelo. Druhý utíkal dolů do lesa. Zbytek nevím.“ Zita beze slov Miraie obešla, nastoupila do svého auta a odjela…

Tomáš zastavil kolemjdoucího muže, se sekyru v ruce a pilou přes rameno, a anglicky se ho zeptal: „Neviděl jste moje přátele? Prostě nějaké turisty.“ Muž pokrčil rameny a nechápavě se na něj díval. Tom pochopil, že mu nerozumí a tak ho plácl lehce přes rameno a se slovy: „Díky, příteli.“ pokračoval dál mezi domy…

Z druhé strany vesnice přijel Petr a dojel až k hloučku lidí. Vypnul řvoucí motor a zamířil k davu lidí. Do cesty se mu postavil Vojta a objal ho: „Ty žiješ. Tak to jsem rád.“ Petr přikývnul a Vojtu odstrčil: „Díky. Co ten dav lidí?“ Vojta se podíval na lidi a poté zpět na Petra: „Našla se mrtvola v lese. A není to první mrtvý tady z místních. Jen doufám, že Tomášovi se nic nestalo. Asi bys měl vědět, že se ztratil.“ „Ale kecy.“ pronesl Tomáš, který ke dvojici zrovna přistoupil a s úsměvem dodal: „Trochu jsem se tu zamotal, ale neztratil.“ Vojta se také pousmál: „Ani nevíte, jak rád vás oba dva vidím.“ Tom přikývnul: „Taky tě rád vidím, ale kde je Nikola.“ Vojta zvážněl: „Přijela tu policie a ona s nimi někam odešla.“ Tom se zamyslel: „Viděl jsem policejní auto stát na kraji dědiny. Ještě tu někde budou.“ Přistoupila k nim Amanda: „Promiňte, ale jestli se bavíte o Nikole, tak vím, kam šli.“ Petr s Tomem se na ní nechápavě podívali a Petr se zeptal: „A vy jste?“ Amanda mu podala ruku: „Doktorka Amanda Stuarts.“ Poté si podala ruku i s Tomem a řekla: „Tak jdeme za tou Nikol?“ Petr přikývl…

Policisté s Nikolou seděli na lavičce u stolu v malém hájku na kraji vsi: „Opravdu víc nevím. Už vám to opakuji po sté. Nevím, co se tady děje. Řekla bych, že za to může nějaké zvíře, ale je to všechno moc podivné.“ Jeden s policistů si povzdychnul: „Co je podivné?“ Nikola, už lehce naštvaně zavrtěla hlavou: „Vy fakt policejní profesi nezapřete! Před několika dny zmizeli dva lidé z téhle vesnice a od té doby bylo zabito několik kusů dobytka a pár lidí vždy stejným způsobem. Prokousnutím krční tepny a vysáním snad veškeré krve.“ Do toho se vložil druhý policista: „Takže tu máme vraha, co chodí po okolí, zabíjí dobytek a lidi a pije jim krev. To mi jako chcete říct, že tu máme upíra?“ Nikola přikývla: „Ne. Nebo jo. Prostě Bych vám vážně ráda pomohla, nebo řekla něco, co to všechno vysvětlí, ale sama nevím, o co tu jde.“ „Ale já ano.“ vložila se do rozhovoru právě příchozí Amanda s Vojtou, Petrem a Tomášem a pokračovala: „Jde o parazitující prehistorický mikroorganismus, který ještě nemá jméno. Jsem mu na stopě už dlouho.“ Policisté se na ni dívali s otevřenou pusou.
Všichni si sedli ke stolu a po rychlém vzájemném představení Amanda spustila: „Studuji ten mikroorganismus už opravdu dlouho, ale zatím jsem o něm věděla jen teoreticky.“ Petr se do toho vložil: „Takže fajn. Trošku víc k věci.“ Amanda přikývla: „Jistě. Napadne hostitele. První příznaky je výrazné omlazení, posílení svalů a vypnutí kůže, následuje ztráta pigmentace, velká citlivost na světlo a téměř smrtelná reakce na slunce. Organismus napadne nervový systém svého hostitele a nutí ho jít po krvi, která je pro něj nezbytná. Přitom ale pomalu hostitele zabíjí, až z hostitele, jako z jeho vědomí, nic nezbude. V ten moment převezme organizmus vládu nad celým tělem. Omlazuje ho, opravuje tkáně a má tak ideální schránku pro získávání potravy, jak už jsem říkala, v jeho případě krve. Teorií je, že přitom získá i hostitelovy schopnosti, jako je mluvení a myšlení.“
Nikola přikyvovala: „To by dávalo smysl.“ Všichni se na ni tázavě podívali a ona začala hned vysvětlovat: „Jestli ten organismus omlazuje, tak je ten chlápek, na okraji vesnice otec, a ten mrtvý, kterého jsme dnes našli v lese, je jeho syn.“ Petr vrtěl hlavou: „Mě to teda moc smysl nedává. V noci, nás nahánělo víc těch upírů, ovládaných mikroorganismem, nebo jak je nazvat. Nebyl to jen jeden člověk.“ Nikola se zamyslela a podívala se na Amandu. Ta řekla: „Je to jen teorie, ale myslím si, že ten organismus ke svému životu potřebuje krev. Spokojí se s jakoukoliv, ale nejlepší je krev od stejného druhu, ve kterém hostuje. Když krev není, uvede tělo do absolutního spánku, který klidně může trvat i celá staletí, dokud opět nevycítí možnost nakrmit se.“ Tom přikývnul: „Takže otec se synem, šli na lov. Propadli se do jeskyně, kde odpočívali ti nemrtví, kteří se vzbudili jejich příchodem. Otec se nějakým způsobem nakazil a stal se jedním z nich. Syn byl pravděpodobně napaden. Fajn. Záhada je vyřešená, můžeme domů.“ Do toho se vložil jeden z policajtů: „Mě to zní teda celé šíleně. Takže tu máme nějaký organismus, který dokáže ovládat lidské tělo a potřebuje k životu cizí krev! Super, to jsem pochopil, ale co teď s tím? Nemůžeme je tu nechat jen tak pobíhat. Doufám, že se aspoň dají nějak zabít.“ Amanda přikývla: „Jo. Utnutím hlavy od těla. Ten organismus dokáže velmi rychle léčit poškozenou tkáň. Druhá možnost je, pozvat je na česnekovou polévku. Ten parazitující organismus je na česnek smrtelně alergický.“ Oba dva policisté si současně povzdychli a jeden z nich opět promluvil: „Budeme potřebovat posily.“ Tom přikývnul a Amanda řekla: „Ty by se hodily. Ale přes den nemáme šanci. Jsou zalezlí a můžou být kdekoli. Vylézají v noci.“ Na to přikývnul druhý policista: „Asi těžko se bude nadřízeným vysvětlovat, že potřebujeme posily na lov upírů, ale něco uděláme.“…

Na okraji vesnice zastavila se svým autem Zita. Podívala se, po okolí, a když si všimla zaparkovaného polorozpadlého auta, napadlo ji, že by to mohlo být to, o kterém mluvil Mirai. Rozjela se k němu…

Policisté odešli. Amanda také vstala od stolu: „Musím si ještě něco zařídit. Tady je vizitka s mým telefonním číslem.“ Dala kousek papírku Vojtovi a zamířila pryč. Petr také vstal: „Vrátím se k autu. Nechal jsem tam tu knihu.“ Tom přikývnul. Petr odešel a Tomáš se podíval na Vojtu s Nikolou: „A já se půjdu vyspat.“ Nikola okamžitě zareagovala: „Tady v hostinci si myslím, že by se dalo.“…

Zita se pomalu připlížila ke starému autu a zkusila otevřít dveře. V tom se ale lekla a rychle je zavřela. Za jejími zády promluvil Petr: „Co hledáš?“ Pomalu se otočila: „Potřebuju tu knihu.“ Petr zavrtěl hlavou: „K čemu je ta kniha tak důležitá?“ Zita sklopila zrak: „To ti nemůžu říct!“ Petr se tázavě podíval, načež Zita zareagovala: „Když ti to řeknu, tak mi ji nedáš.“
- „Chcete probudit Drákulu?!“
- „Ano.“ řekla Zita sklesle po krátké odmlce.
- „Proč?!“
- „Ten kdo ho probudí, nad ním bude mít kontrolu. Bude ho ovládat.“
- „K čemu? Co si od toho slibujete?!“
- „Nastolit novou vládu a nežít v diktatuře těch nahoře! Nebýt jen loutky, které dřou, jak oni pískají, zatímco oni vydělávají velké peníze za nic. Jen za vymýšlení hloupých zákonů, příkazů a věčných zákazů.“
- „Co když vás nebude poslouchat? Co když ta kniha neslouží k jeho probuzení?“
- „Prosím?“ Zita nechápala.
- Petr se přes ni natáhnul do auta a knihu vytáhnul. Otevřel ji a ukázal Zitě tajemné čísla: „Přemýšlel jsem nad tím. Ti tvorové, co jsou teď v lese, se probudili, když vycítili krev. Co když to samé stačí Draculovi. Jen otevřít jeho rakev. Je prostě jen jedním z nich.“
- „Stále ti nerozumím, Peter.“
- „Ta kniha prý má posloužit Draculovi až se probudí. Nemá mu pomoct se vzkříšením. Otázka zůstává, v čem mu má pomoct.“
- Zita se vyděsila: „Pane bože.“
- „Ty něco víš?“
- „Další verze legendy. Vlad III se probudí a ke zpětnému získání své moci použije své poddané, kteří na něj čekají, dokud si pro ně nepřijde.“

Ke dvojici přistoupil Tomáš: „Co se tady děje?“ Petr i Zita se na něj podívali a Petr řekl: „Právě mě napadlo, co znamenají ty čísla v té knize, o kterých mluvila paní Georgeta.“ Tom pozvednul tázavě obočí a Petr to hned vysvětlil: „Je to zatím jen teorie. Co když jsou to souřadnice.“ Tom se podivil ještě víc: „Souřadnice?“ Zita přikývla: „K místům, kde je daleko víc těch tvorů a čekají, až Vlad naruší jejich klid.“ Tom si oba dva prohlédnul a silně si povzdychnul: „Musíme tu vaší teorii ověřit. Šel jsem ti jen říct, že se jdu vyspat do hostince, tak jestli jdeš taky, ale na to teď není čas.“ Petr přikývnul: „Ale ten hostinec je dobrý nápad. Použijeme ho jako zázemí.“…

Anton přecházel nervózně po hotelovém pokoji. Janko, který seděl na posteli, ho pozoroval: „Môžeš mi povedať, čo robíš?“ Anton se na něj okamžitě nevraživě podíval: „Čo keď tu knihu nezoženie. Čo keď sklame?“ Janko si povzdychnul: „Tak tú hrobku otvoríme bez tej knihy a potom budeme improvizovať.“ Anton přikývnul, ale nervozita z něj neopadla…

„Takže.“ pronesl Tomáš, poté co otevřel knihu na jednom ze stolů v hostinci: „Musíme si jen potvrdit tu teorii. Vypíšeme si všechny čísla a zjistíme, zda to jsou opravdu souřadnice.“ Zita přikývla: „Dobre, teda dobře. A když se naše teorie potvrdí.“ Tom přikyvoval: „Tak musíme tvé přátele zastavit a Vladovi třetímu oddělit hlavu od těla dřív, než ho zvládnou probudit.“ Petr si odkašlal, načež se na něj Tomáš tázavě podíval: „Děje se něco?“ Petr souhlasně kývnul: „Georgeta mluvila o nějakém tvorovi, podobnému vlku. Co když u té hrobky stále někde je?“ Zita polkla. Okamžitě si spadnutí kamení v prázdné chodbě, která uslyšela, když naposledy opouštěla Vladovu jeskyni. Se strachem v hlase se zeptala: „Jak by ten tvor měl vypadat?“ Petr s Tomášem se na sebe podívali a pokrčili rameny. Tom pronesl: „Něco mezi člověkem a vlkem.“
Dveře do hostince se rozrazily. Okamžitě se tím směrem všichni podívali. Ve futrech stáli Nikola s Vojtou a nechápavě vyděšenou trojici sledovali. Nikola se zeptala: „Čekali jste někoho jiného?“ Tom si oddechl, zadíval se do knížky a začal na papír vypisovat čísla, která byla nenápadně skrytá mezi řádky.
Vojta s Nikolou pomalu přistoupily ke stolu. Vojta se zeptal: „Přišli jsme o něco?“ Petr přikývnul: „Jo.“ a začal jim vše vysvětlovat.
Vypisování čísel nějaký čas zabralo.
„Nevím, jestli jsem našel všechny, ale mám to.“ pronesl Tomáš a odložil tužku na stůl. Petr zrovna dopověděl Nikole s Vojtou, o co přišli, a podíval se na papír popsaný číslicemi.
Měli pravdu. Opravdu to byly souřadnice různých míst. Jedno bylo dokonce nedaleko. Tomáš zvednul hlavu a podíval se na Nikolu s Vojtou: „Zajedete se tam podívat?“ Nikola okamžitě přikývla: „Jasně. A dáme vědět hned, jakmile dorazíme, ale čím tam máme jet?“ Petr začal v kapse od kalhot hledat klíče od auta, čehož si Tomáš všimnul a hned ho zarazil: „Bylo by dobré, aby tu cestu přežili.“ Petr se na něj nechápavě podíval a pokrčil rameny. Tom vysvětlil: „Zkusíme sehnat jiný dopravní prostředek.“ Poté se podíval na hostinského, který uklízel za barem. V ten moment se dveře od hostince opět otevřely a vstoupila doktorka Amanda Stuarts. Když uviděla skupinku známých lidí, přistoupila k nim a zeptala se: „Můžu nějak pomoct.“ Tom přikývnul hlavou: „Potřebujeme něco ověřit a nemáme auto.“ Amanda pokrčila rameny: „Já mám auto. O co jde?“…

Zita byla ze všeho vystresovaná. Šla se ven projít.
Petr s Tomášem zůstali sedět u stolu naproti sobě a dali si něco k jídlu. Jakmile dojedli, tak Tom pozoroval Petra, který listoval v knize. Jakmile to Petr zaregistroval, pozvedl hlavu: „Co je?“
- „Co ta tvoje cesta sem?“
- „Co tím myslíš?“
- „Dobře. Nepřekvapuje mě, že jsi z ničeho nic odjel. To je u tebe standard, ale proč zrovna sem?“
- „Napadlo mě Rumunsko, tak jsem jed do Rumunska.“
- „Takže jen náhoda?“
- „Jo.“
- „Trápí tě něco?“
- „Ne!“
- „No tak, Petře. Znám tě nějakou dobu a jsi jiný.“
- „Každý se mění. Ani ty nejsi, co jsi býval.“
- Tom si povzdychnul: „O to nejde. Ty jsi ale jiný jinak.“
- „Jiný jinak, než jiný?“ podivil se Petr s úsměvem a dodal: „To dává smysl.“
- „Víš, jak to myslím.“
- „Ani ne.“
- „Prostě zažil si toho dost a….“
- „A co?“ Petr se pousmál a ironicky pronesl: „Pět let jsem se měl dobře. Najednou se vrátíš, a ty se divíš, že jsem musel odjet?“
- „Ty jsi vůl.“ usmál se i Tomáš…

Zita vyšla z vesnice a po pěšince v háji z listnatých stromů se dál vzdalovala. Na mobilní telefon jí přišlo několik zpráv. V ten moment si uvědomila, že ve vesnici vlastně nebyl signál.
Vytáhla mobil z kapsy a povzdychla si. Měla několik zmeškaných hovorů od Antona. Věděla, co po ní chce, ale nevěděla, jak se z toho vymluvit. Antona nebude snadné přesvědčit, že by se Dracula měl nechat spočívat. Nechtělo se jí, ale rozhodla se mu zavolat:
- „To je dosť, že sa ozveš. Máš tú knihu?“ ozval se v reproduktoru mužský Antonův hlas.
- „Je to zložitejšie.“
- „Ako zložitejšie?!“
- „Ja tú knihu nedonesiem. Zistila som, že nemá s prebudením Dracula nič spoločné. Môžeme toho všetkého nechať. Ešte je čas.“
- „Neverím svojim ušiam. Ak nám chceš pomôcť, tak buď večer u hrobky. Inak ju otvoríme i bez teba!“
Byl ticho. Anton naštvaně hovor ukončil. Zita si povzdychla. Anton byl její dlouholetý kamarád…

Terénní vůz se dral do prudkého svahu po těžko přístupné lesní cestě.
Amanda, která řídila, letmo otočila hlavou na Nikolu, co seděla vedle ní: „Jak ještě daleko?“ Nikola se dívala do tabletu: „Touhle….ehm v uvozovkách cestou, se dostaneme až na hřeben a od tama budeme muset asi kilometr pěšky. Uvidíme, jak jsou ty souřadnice přesné.“ Amanda přikývla, načež se ze zadního sedadla naklonil Vojta: „Ale když tam něco bude, tak nebudeme ty potvory probouzet, že?“ Nikola s Amandou se na sebe nejistě podívali a Amanda řekla: „Doufám, že potřebují cítit přítomnost krve delší dobu.“…

Petr usnul s hlavou na stole a naproti němu, spal Tomáš rozvalený na úzké lavičce.
Tom zamrčel, zamlaskal a otočil se. Šok, že je najednou na zemi ho probral. Protřel si obličej: „No ty vole. To byla výška.“ Posadil se na lavičku a opřel se předloktím o stůl. Usmál se, když viděl spícího Petra.
Vedle Toma si sedla Zita, která šeptem řekla: „Antona nepřesvědčím, aby toho nechal. Musíme tam být dřív než oni.“ Tom chápavě přikývnul: „Dobře. Nechápe Petra ještě prospat a můžeme pomalu vyrazit. Moc jsme toho v noci nenaspali“…

Po kilometru chůze se Nikola zastavila: „Stát. Jsme přímo na souřadnicích. Musí to být někde tady.“ Amanda i Vojta se také zastavili a rozhlídli se okolo sebe. Amanda pokrčila rameny: „Tak nejspíš to bude opět nějaká jeskyně. Musíme najít vstup. Rozhlédněme se kolem.“
Začali pátrat. Dívali se pod každý spadlý kmen, rozhrnuli každý keř a nahlíželi do každé štěrbiny, která by mohla značit vstup do větších prostor.
Nikola odcházela pár kamenů, za kterými to vypadalo nadějně. Opět to byla ale jen slepá ulička. Pozvedla hlavu a podívala se směrem k Amandě, která za stromy nebyla téměř vidět. Otočila se tedy směrem k Vojtovi a tázavě pokynula hlavou. Ten pokrčil rameny: „Zatím ni….“ Zařval a propadl se do země. Nikola vyděšeně vyvalila oči a okamžitě se k němu rozběhla.
Vojta ležel na zádech zhruba 2 metry pod zemí. Rukou se hladil po neražených bedrech: „To byl ale náraz.“ Nikola naklonila přes okraj díry hlavu: „Jsi v pohodě?“ Vojta se dostal na kolena a podíval se vzhůru směrem ke světlu: „Jo a asi jsem něco našel.“…

V hostinci se probudil Petr. Tomáš se k němu přes stůl naklonil a řekl: „Dobré rán…..vlastně už je večer.“ Petr si protřel oči a zaostřil: „Já jsem nespal. Jen jsem upadl do hlubokého stavu rozjímání.“ Tom se pousmál a následně zvážněl: „Musíme jet do té jeskyně, kde jsi našel tu knihu. Prý je tam hrobka Vlada III, a jestli má v sobě to samé, co ostatní krvežíznivci a někdo ho probudí, tak to nebude dobré.“ Petr přikyvoval a ironicky řekl: „Tak ho probudíme my. Když už má být průser, tak je blbost, abychom u toho nebyli.“ Tom si povzdechnul: „Musíme právě zabránit tomu, aby se probudil.“ Petr vstal a lehce plácl Tomáše přes rameno: „Úpřimně!....už ti někdy něco vyšlo přesně podle plánu.“ Tom se zamyslel a nadechnul se, že něco řekne, ale Petr ho předběhnul: „Tak jdeme. Cítil bych se hloupě, kdybych u tvého dalšího maléru nebyl.“...

Amanda se spustila do díry, kde už byli Vojta a Nikola. Prohlédla si je a řekla: „Musíme si pohnout. Venku se začíná smrákat. Jestli tu něco je, tak tomu jen tak neutečeme.“
Trojice prošla úzkou chodbou a najednou stáli ve větším podzemním prostoru. Do skal tam byly vytesané lože pro mrtvé a na nich ležela, téměř netknutá rozkladem, lidská těla. Amanda potichu pronesla: „Pane bože. Takže ta vaše teorie bude správná. Vlad III bude mít po celém světě opravdu armádu upírů a stačí je jen probudit.“ Vojta se díval vyděšeně okolo sebe: „Kolik jich tu může být?“ V tom mu něco sáhlo na ruku. Prudce se otočil a stál tam muž o něco málo menší, než on sám. Vojta polknul a vyděšeně ze sebe dostal: „Ahoj.“ Nikola, která stála opodál, dění sledovala a potichu řekla: „Ani se nehni.“ Vojta přikývnul a v tom muž začal otvírat pusu. Rýsovalo se mu v ní několik ostrých špičatých zubů. To Vojtu vyděsilo ještě víc. Muž zaútočil ústy na Vojtovu krční tepnu. Než se k ní ale dostal, dostal silnou ránu kamenem do hlavy. Svalil se k zemi. Nikola natáhla ruku, aby Vojtu chytla za ruku a přitáhla si ho k sobě. Ten hned poděkoval: „Díky. Za tohle ti budu vděčný do konce života.“ Přitiskla se k nim i Amanda se slovy: „Tak to nemusí být zas tak dlouho.“
Okolo se začali pomalu probouzet všichni spící. Vojta vrtěl hlavou: „Holky. Potvrdili jsme teorii. Úkol jsme splnili. Co zatraceně rychle, ale opravdu velmi rychle vypadnout?!“ Amanda i Nikola přikývla.
Muž, který se pokusil zakousnout do Vojtova krku, se snažil postavit zpět na nohy. V tom dostal kopanec od Nikoly přímo do obličeje. Opět lehnul.
Vojta s Amandou se mezitím dostali k východu. Vojta Amandě pomohl nahoru. V zápětí doběhla Nikola, které taky pomohl a nakonec se začal škrábat sám.
Jeden z těch tvorů ho chytil za nohavici. Vojta zařval a silně se chytil kořene, který bleskově nahmatal na povrchu. Nikola s Amandou se k němu okamžitě sehnuli, aby ho chytili, ale v tom se Vojta neudržel a pustil. Strachem začal panikařit: „Ne, ne, ne, ne…..nechci…..ne, ne.“ Podařilo se mu rychle chytit vyčnívajícího kamene. Až po prsa byl pod zemí. Nikola přispěchala k okraji. Na zemi našla tlustý a dlouhý klacek a s ním se snažila mlátit krvelačnícího muže, který držel Vojtu. Pomohlo to. Muž se pustil a Vojta se rychle vyškrábal nahoru. Nebyl čas zkoumat zranění. Všichni tři se rozběhli k autu.
Netrvalo dlouho, aby se na povrch dostali první upíři a rozběhli se za trojicí. Byli zatraceně rychlí, protože je začali rychle dobíhat….

Zita řídila své auto. Tomáš seděl na zadním sedadle. Naklonil se dopředu na Petra, který seděl na místě spolujezdce a zeptal se: „Co teď asi dělají Vojta s Nikolou a s tou doktorkou Stuarts, nebo jak. Myslíš, že jsou v pořádku? Jen že už bude téměř tma.“ Petr pokrčil rameny: „Jsou v pořádku. Čekal je kus pěšky a jak znám Vojtu, tak jim to chvilku potrvá. Jsou v pohodě. Navíc je s nimi Nikola. Nemá se jim co stát.“…

Vojta utíkal, co mu síly a nohy dovolily. Hned za jeho zády utíkala Amanda a vedle Nikola.
Doběhli k autu. Nikola si okamžitě sedla na místo řidiče. Amanda se na ní tázavě podívala, načež Nikola ostře zareagovala: „Chceš se teď hádat, kdo bude řídit?“ Amanda beze slov sedla dozadu za Vojtou.
Nikola nastartovala. V ten moment už se okolo auta seběhlo několik upírů. Nikol zařadila zpátečku a šlápla na plyn. Nárazem do stromu, se jí dva podařilo zneškodnit rozdrcením. Amanda vyděšeně pronesla: „Au. Moje auto.“ Nikola se rozjela prudce dopředu a přejela dalšího upíra. Nabrala rychlost a za pomocí ruční brzdy se otočila o sto osmdesát stupňů. Prudce sešlápla plyn a rozjela se proti dalším upírům, kteří utvořili zátaras. Bez váhání jich několik přejela, čímž zátaras rozbila a rozjela se z kopce.
Uklidnila se, až najela na asfaltovou cestu, kde zastavila u krajnice.
Amanda se podívala přes rozbité zadní sklo ven. Když viděla, že je bezpečno, tak vystoupila a začala rozdýchávat zběsilou jízdu. Nikola také vystoupila a přistoupila k ní. Podívala se na auto a poté se Amandy nevinně zeptala: „Chceš teda řídit ty?“
Vojta se opřel hlavou o sedadlo před sebou a snažil se uklidnit: „Doufám, že za tohle budou na výplatě příplatky.“…

Zita zaparkovala auto kus před jeskyní. Oddychla si, když tam nestálo auto Antona. Podívala se na Petra s Tomášem a řekla: „Tak jsme tady.“ Všichni tři vystoupili, z kufru vzali Zitin batoh a Tomáš sáhnul po cestovní skladné lopatě. Petr se zeptal: „Myslíš, že se před nimi zakopeš, nebo potřebuješ na velkou?“ Tom zavrtěl hlavou: „Asi mi to moc nepomůže, ale chci mít aspoň nějakou zbraň u sebe.“ Petr se usmál: „Touhle lopatičkou chceš jít proti upírům. A nechceš si vzít i cédečka. Že bys to po nich mohl házet jak Xena.“ Tom si povzdychnul: „Ještě budeš závidět, že mám aspoň lopatičku.“
Trojice zamířila ke vstupu do podzemí k rakvi Vlada III…

Před hostincem zastavilo Amandino auto. Nikola z něj vystoupila a zamířila dovnitř v naději, že tam najde Tomáše s Petrem a Zitou. Sedělo tam ale jen několik místních štamgastů. Okamžitě šla k baru, kde se zeptala hostinského: „Zdravím. Ti tři, co tu seděli, nevíte, kam šli?“ Hostinský se usmál: „Nejen seděli. Docela dlouho se i prospali. Šli do jeskyně. Tady na papírek napsali GPS souřadnice. Nikola si papírek od hostinského převzala a chtěla jít pryč. Hostinský jí ale zastavil: „Nevím, co máte v plánu, ale v těch kopcích není nic dobrého. Dejte na sebe pozor.“ Nikola přikývla: „Díky.“ a šla ven za svými přáteli…

Jen co Nikola s Amandou a Vojtou opustili vesnici, přijelo do ní několik policejních aut, ze kterých vyskákalo pár desítek policajtů. Čtveřice z nich zamířila k domu Samira Bogzova.
Když nikdo neotvíral, vnikli dovnitř násilně. Dům byl ale prázdný…

Na druhé straně vesnice utíkala vyděšená žena. Vběhnula do přístodolku a zavřela za sebou. Dveře ale neměly zámek. Pokusila se je tedy zadržet vlastním tělem. Marně! Dveře byli prudce otevřeny i s ní. Náraz ji povalil na zem. Rychle se otočila na záda a opřela o lokty. Podívala se na před sebou stojícího muže. Byl to Samir. Byl bledý a těžko ze sebe dostal pár slov: „Já to nechci dělat, ale ten hlad je nesnesitelný. Potřebuju to.“ Žena se otočila na břicho a začala se před ním plazit pryč.
Samir k ní přistoupil, chytil za vlasy a donutil postavit na nohy. Otevřel ústa a svými zuby se začal přibližovat k její krční tepně. Ona brečela strachy. Neudržela ani moč, ale nebyla schopná se vysmeknout z jeho pevného sevření. Na krku začala cítit jeho dech a do nosu se jí dostal puch z jeho úst. Nechtěla se smířit s koncem.
Ozval se výstřel. Samir uvolnil své sevření a svalil se na zem. Měl prostřelenou hlavu. Žena oslabená strachem šla do kolen. Policajt, který vystřelil, k ní přistoupil a silně objal: „Už je dobře. Nebojte se.“ Ona ale zavrtěla hlavou. Po tváři jí tekly slzy. Chraptivě a potichu řekla: „Jestli probudí Draculu, už nikdy dobře nebude.“ Policajt se jí vyděšeně podíval do očí…

Zita s Tomášem a Petrem stáli nad rakví Vlada III. Zita měla strach a byla vzrušená zároveň. Touha jí nutila rakev otevřít a Tom to na ní poznal: „Nesmíme ji otvírat!“ Do toho se vložil Petr: „Jen dotaz. Co tu vlastně děláme? Jak chceš zabránit, aby byl Vlad probuzen, když tu rakev neotevřeme a neoddělíme mu hlavu od těla?“ Tom pokrčil rameny: „Tak to jsem ještě úplně nevymyslel.“ Petr kývnul hlavou: „Aha. A druhý dotaz. Když už k tomu oddělování hlavy dojde. Čím to chceš provést? Lopatičkou?“ Tom se porozhlédnul okolo sebe. Po zdech bylo několik erbů, za kterými byly překřížené meče v mošnách.
Jeden meč Tomáš z mošny vyndal. K jeho překvapení byl meč v lepším stavu, než čekal. Téměř žádná rez a byl i celkem naostřený. Na druhou stranu byl i těžší, než čekal. Podíval se na Petra: „Ve filmech se s tím vždycky mydlí, jak kdyby to byly klacky, ale mě přijde, že to váží tak patnáct kilo. S tím se člověk tak snadno neožene.“ Petr se usmíval: „Jsi nějaký slabý.“ Přistoupil k Tomovi, a že meč vezme on: „Uf. Ale fakt to cosi váží.“ Donesl ho k rakvi.
Do jeskyní místnosti vstoupila Amanda s Vojtou a Nikolou: „Hostinský nám řekl, že tu budete. Máme špatně zprávy. Ta vaše teorie o upírech je správná. Na těch souřadnicích bylo opravdu několik těch tvorů a začali se probouzet, jakmile jsme se přiblížili.“ Nikola Amandu obešla a přistoupila k rakvi. Přejela po ní rukou a podívala se na Petra, který se opíral o meč: „Už jste mu tu hlavu usekli?“ Petr zavrtěl hlavou: „Vlastně čekáme na tebe.“ Nikol si povzdychla: „Od čeho jste chlapi? Vy…..chlapi.“ Vzala meč do rukou a řekla: „Otevřete aspoň tu rakev?“
Tomáš s Petrem přistoupili každý k jednomu konci rakve a chtěli oddělat víko, když se ozval mužský hlas: „Tak to by som nerobil. Tú rakvu si otvoríme sami!“ U vstupu stál Anton se svými lidmi. Anton držel v ruce zbraň a mířil na Nikol: „A ty dievča. Odlož ten meč! Nechceme si tu predsa navzájom ublížiť!“
Tom s Petrem odstoupili od rakve a Nikola položila meč na zem. Anton kývnul na muže, který stál vedle nich. Ten vytáhnul zapalovač a začal zapalovat ještě nevyhořelé pochodně, které byly upevněny na stěnách jeskyně. O chvíli později byl celý prostor ozářen plápolajícím světlem. Muž přistoupil zpět k Antonovi. Ten se pousmál: „Výborne.“ Podíval se na Zitu, zvážněl a pokračoval: „Po tých rokoch. Po tom, čo sme spolu prežili, ma len tak zradíš!?“ Zita zavrtěla hlavou: „Ty vieš, že tak to nie je. Ukázalo sa, že naša teória je zlá. Dracula nás nikdy nebude počúvať. Jeho prebudením akurát rozpútáme peklo.“ Anton zrudnul vztekem: „To ti napovedali oni, že?“ Do rozhovoru se vložila Amanda: „Moc vám sice nerozumím, ale stačí mi to k pochopení. Nikdo nikomu nic nenapovídal. Ti tvorové jsou ovládání parazitujícím organismem. Nejsou to už lidi. Jen mají přístup k jejich tělu a mozku. A to samé je i Dracula. Jediné, co stačí pro to, aby se probudil, je otevřít tuhle rakev. Ucítí naši krev, vyhledá své spojence a začne se krmit. To je to, o co tomu organismu jde.“ Anton vrtěl hlavou a zařval: „Kecy! Ustúpte všetci od tej rakvy!“
Všichni se na sebe sklesle podívali a pomalu ustoupili.
Anton pokynutím hlavy naznačil svému kamarádovi Jankovi, aby přistoupil k rakvi. Ten tak učinil. Anton řekl svým dvěma přátelům, které měl po pravici: „Vy hlídejte vchod!“ a přistoupil k Jankovi. Přitom byl stále v pozoru a snažil se pozorovat Nikolu, Amandu, Vojtu, Petra a Tomáše se Zitou.
Jakmile stál vedle Janka, tak se zeptal: „Je nějak zabezpečená proti otevření?“ Janko si rakev v rychlosti prohlédnul a zavrtěl hlavou: „Nevyzerá to.“ Anton se pousmál a předal Jankovi zbraň se slovy: „Hlídej je!“ se otočil čelem k rakvi a svými pažemi se zapřel o její víko. Musel použít trochu síly, ale podařilo se. Rakev byla otevřená. S napětím, nervozitou a vzrušením do ní nahlédnul. Stejně se do ní snažili podívat i všichni ostatní a čekali, co se bude dít.
Anton začal rudnout vzteky, vyrval zbraň od Janka a namířil její hlaveň na Zitu: „Kde je!? Toto nie je Dracula!“ Zita polkla, jak na sebe viděla namířenou zbraň a chtěla pokrčit rameny. V ten okamžik ale ve tmě něco zavrčelo a zpoza skály vyskočilo podivné, zhruba dva metry vysoké chlupaté zvíře s vlčí tlamou.
Vlkodlak doskočil na rakev a začal vrčet na Antona. Ten se na něj se strachem pomalu začal otáčet.
Zita byla na Antona naštvaná, že se tak chová, ale nechtěla, aby umřel. Rozběhla se a strhla jej stranou. Tvor jí ale chytil za rameno a jako s kusem hadru, s ní hodil za sebe na Petra s Tomášem. Ti ji naštěstí chytli.
Vlkodlak se zpět otočil na Antona. Anton proti němu vytasil zbraň a chtěl vystřelit. Ze stresu si ale zapnul pojistku a vystřelit se mu tudíž nepodařilo. Tvor zavyl a odrazil se, aby na Antona skočil a zahryzl se jeho hrdla. Do cesty se mu ale postavila Nikola s jedním z erbů, jako štítem a v ruce s mečem. Tvor narazil do erbu a síla nárazu Nikolu srazila na Antona.
Do jeskyně přiběhli od východu další dva Antonovi přátelé. Vytáhli své zbraně a namířili proti vlkodlakovi, který na nic nečekal a vyrazil proti nim.
Kulky mu nijak neublížily a během páru okamžiků oba dva muže roztrhal.
Nikola pomohla Antonovi na nohy a dotáhla ho ke svým přátelům.
Jakmile se vlkodlak vyřádil na dvou mužích, zamířil zpět proti Antonovi. V ten moment už měl téměř každý něco v ruce, čím by se mohl bránit. Nikola stále erb s mečem. Amanda našla ostrý keramický střep. Zita s Petrem a Jankem měli velký kámen a Tomáš našel zrezivělý oštěp. Vojta stál v rohu a téměř nedýchal. Nevěřil tomu, co vidí a přesto, že byl ateista, tak se modlil, ať se rychle probudí.
Vlkodlak se ke skupince pomalu přiblížil.
Nikola se před skupinu postavila a hrdinsky se své přátele rozhodla chránit vlastním tělem.
Tvor už byl tak blízko, že byl cítit puch, z jeho tlamy. Jeho děsivé oči si prohlížely jednoho vystrašeného člověka po druhém a zuby měl vyceněné, jak hladový agresivní pes. Vlkodlak napřáhnul svou silnou paži a chtěl odhodit Nikolu. Do jeskyně v tu chvíli vtrhli tři rumunští policajti a jeden vystřelil. Vlkodlak se na něj otočil a rozhodl se s ním udělat krátký krvavý proces. Chvilku před tím, než se tvor stihnul rozběhnout, využila Nikola a zaútočila. Jedním seknutím mu usekla pravé předloktí a druhým švihem zamířila po krku. Prvním švihem mu prosekla hrdlo, a druhým, mířeným ze shora mu přeťala páteř.
Chlupatá hlava se zakutálela pod rakev a zbytek těla se v křečích vyvrátilo na zem. Všichni si oddychli.
Tomáš s Petrem k Nikole přistoupili, každý z jedné strany a položili ji ruce na ramena. Tom pronesl: „Ty se nezdáš, děvčico.“ Petr přikývnul: „Kdybych někdy zavrčel, tak doufám, že nebudeš mít u sebe meč.“ Nikola se pousmála, oddychla a meč i s erbem pustila na zem.
Vojta kroutil v koutě hlavou a protíral si obličej: „Tak tohle bylo jak ze špatného filmu.“…

Policisté zajistili oblast…

Janko se Zitou stáli nad rakví a dívali se na lidskou kostru nalézající se v ní. Janko se podíval Zitě do očí: „Toto nevyzerá na Draculu.“ Zita přikyvovala: „To naozaj nie a je to dobre. Ale kde sú potom jeho skutočné pozostatky?“ K dvojici přistoupil Tomáš: „Možná je to v té knize, ale asi bude lepší, když se to nikdy nikdo nedozví.“ Zita přikývla: „Ale co s tou knihou?“ Do rozhovoru se vložil Petr: „Tu spálíme.“ Anton, který stál opodál, se v ten okamžik přesunul k Petrovi a vážně se mu podíval do očí: „No tak to nie. Žiadna kniha sa páliť nebude. Je to ...“ Mezi Antona a Petra se postavila Nikola a vážně se na Antona podívala: „A dost! Ta kniha se spálí. To vám nestačí, že jste přišel o své dva přátele. Málem i o svůj život. To stále hodláte po Drakulovi pátrat a riskovat životy nevinných lidí?! Drákula vás nikdy poslouchat nebude. Nikoho nebude poslouchat. Jen půjde po krvi, protože už to dávno Drákula není. Je to jen lidská obálka ovládaná krvelačným mikroorganismem.“ Anton se zalkl a hledal rychle ty správné slova. Nakonec jen odfrknul a odešel naštvaně z jeskyně. Janko se s úsměvem podíval na Zitu, a následně šel za ním.
Amanda zkoumala vkleče mrtvé tělo Vlkodlaka. Vedle ní přikleknul Tomáš: „Co to je za tvora?“ Amanda pokrčila rameny: „Tohle se vymyká mutaci, kterou ten organismus způsobuje. Ať už je to cokoli, tak na to přijdu, ale až v laboratoři.“ Tom chápavě přikývnul. Přikleknul k nim i Vojta: „Teď jsem mluvil s inspektorem. Venku by snad mělo být bezpečno. Povolali si na pomoc i vojáky a oblast by měla být zajištěna. Ještě několik dní, to tady budou hlídat, ale důležité je, že my už můžeme domů, do teplé postele.“ Od rakve se ozval Petr: „A do sprchy.“ Tom se usmíval: „Jo. A dáme si pořádný český řízek.“ Všichni se začali smát a každý se už těšil domů.

Zita seděla v autě za volantem a oddělala si z ramene halenku. Měla na ní několik škrábanců od vlkodlaka, jak s ní hodil za sebe. Se strachem si povzdychla…

Česká Republika, Morava
Tomáš s Petrem seděli u Járy Barkra v kanceláři. Ten jen nevěřícně kroutil hlavou: „Takže upíři, vlkodlaci a podobná havěť. Jak máme být po článku, o něčem takovém, seriózní časopis? Vždyť se nám každý vysměje.“ Tom přikyvoval: „No. Ale budeme psát pravdu. Prostě upíři opravdu existovali, akorát čas z nich udělal to, co známe z knížek, seriálů, nebo filmů. Jejich existence je přitom prostá. Jde o parazitující organismus, který nad svým hostitelem pomalu získává kontrolu, až jí získá úplně.“ Jára přikyvoval a snažil se to vstřebat: „Dobře. To by byli upíři, ale co ten Vlkodlak. Ta doktorka Stuarts, podle vás říkala něco o tom, že o toho parazita ani nejde a….“ „Jo, ale.“ vložil se do toho Petr: „Neřekla úplně, že nejde o ten organismus. Jen, že tohle není úplně jeho styl. O co jde, budeme ovšem znát až po nějakém čase. Amanda musí udělat spoustu testů ze vzorků, co v Rumunsku získala.“ Jára si povzdychnul: „Dobře. Dám to Vojtovi, ať to sepíše. Běžte si odpočinout.“ Petr i Tom přikývnuli a opustili Járovu kancelář.
Před dveřmi Tom Petra zastavil a podíval se mu do očí: „Díky. V té řece jsi mi zachránil život. Ani jsem ti nepoděkoval.“ Petr pokrčil rameny a pousmál se: „Nemohl jsem tě nechat znovu umřít. Když jsi tu nebyl, nebylo do koho rýpat.“ Tom se usmál a bouchnul Petra do ramene: „A co teď?“ Petr na to opět pokrčil rameny: „Já teď jedu do Prahy. Pozvala mě rodina Lucie Kubíčkové.“ Tom se Petrovi podíval do očí: „Hodně pro tebe znamenala, že?“ Petr zavrtěl hlavou a zamyslel se: „Lidi prostě přichází a odchází. Jen by jsme na ně neměli zapomínat.“ Tom přikývnul, ale nebyl schopen na to cokoli říct…

Před očima Jany, která pracovala na počítači, se náhle objevila krásná červená růže. Jana se usmála a otočila. Pozvedla hlavu a podívala se na usměvavého Vojtu: „Ta růže má být pozvánka?“ Vojta se zamyslel a přikývnul: „Slíbil jsem ti přece večeři.“ Jana svůj úsměv rozšířila: „Takže v kolik?“ Vojta okamžitě odpověděl: „Tak v 7 u mě. Udělám takovou specialitu, že mi potom neodoláš.“ Jana se lehce zarazila: „Takhle balíš všechny holky?“ Na to Vojta bez váhání sebevědomě zareagoval: „Ne! Takhle sbalím jenom tebe.“ a mrknul jedním okem…

Petr našel ve vlaku jen jedno volnější kupé. Seděla v něm krásná drobnější blondýnka a četla knihu. Otevřel tedy dveře a slušně se zeptal: „Můžu přisednout?“ Dívka si Petra prohlédla a s nadsázkou se zeptala: „A nebudete mě obtěžovat?“ Petr se usmál a bez dalších řečí si sednul naproti ní.
Vlak se dal do pohybu.
„Co čteš?“ zeptal se Petr opatrně a usmíval se u toho. Dívka si povzdychla a zvedla hlavu. Také se lehce usmívala.:
- „Co jsem řekla o tom obtěžování?“
- „Jen se ptám, co čteš.“
- „Knihu.“
- „Aha.“ Petr se tiše smál.
Dívka se opět zahleděla do textu a chvíli bylo ticho, které opět narušil Petr: „Jezdíš často vlakem?“ Dívka si znovu povzdechla a zvedla hlavu, aby mohla pohled zamířit na Petra: „Mám vůbec číst, nebo když tě odpálkuju, tak za chvíli přijdeš s další zajímavou otázkou?“ Petr kroutil hlavou a na tváři měl široký úsměv: „Kam jedeš. Já jedu do Prahy…….a jsem Petr.“ Dívka se usmála a zaklapla knihu: „Klára.“ Oba dva se na sebe usmívali a Petr pochopil, že si získal její pozornost…

Digestoř v kuchyni byl zapnutý naplno a nasával páru, která se tvořila v hrnci na sporáku pod ním. Vojta, který u něj stál, promíchal vařící brambory, pro sebe si pronesl: „Jo. Ještě chvilku to chce.“ a položil na hrnec pokličku. V ten moment zazvonil zvonek. Vojta se podíval na hodinky: „Páni. To už je tolik.“ a šel otevřít. Těšil se, až stráví krásný večer s Janou Smítalovou. K jeho překvapení ale za dveřmi stála uslzená Viktorie Barešová. Vytřeštil zrak: „Co tady děláš?“ Ona mu skočila kolem krku a ubrečeným hlasem ze sebe dostala: „Nevím, za kým jiným jít. Můj otec opět zmizel a v pracovně měl hrozný nepořádek. Jako kdyby tam někdo cizí něco hledal.“ Vojta se zamračil: „Arnošt Bareš zmizel?“ Viktorii k sobě přitisknul.
Z výtahu vystoupila Jana a když viděla, jak se Vojta objímá s Viktorií, tak se jí do očí začaly drát slzy.
Vojta si jí všimnul. Rychle odstrčil Viktorii a zamířil k ní: „Počkej, já jsem s ní opravdu skončil. Ztratil se jí otec a…“ Jana nastoupila do výtahu, ze kterého jen naštvaně vykřikla: „A já ti věřila. Pro jednou jsem ti uvěřila, že ses změnil.“ Vojta naštvaně bouchnul do zavřených dveří od výtahu a podíval se sklesle na Viktorii. Ta sklopila zrak: „Promiň. Já opravdu nevěděla, kam jít.“ Vojta přikyvoval, ale ani nevěděl, co Viktorie řekla. Hlavou se mu v ten okamžik honily úplně jiné myšlenky…

Tomáš vylezl ze sprchy, osušil se a dal na sebe župan. Zrovna chtěl sáhnout po kartáčku, když se ozval zvonek. Šel tedy otevřít.
Za dveřmi stála Kamila Vyhlídalová. Tom nevěřil vlastním očím: „Páni.“ Kamila se nechápavě podívala: „Páni? To je vše, co mi řekneš?“ Tom zavrtěl hlavou: „Ne. To ne. Jsem strašně rád, že jsi tady, jen jsem to po tom, co jsme se potkali na náměstí, nečekal. Jdeš dál?“ Kamila se usmála a už chtěla přikývnout, ale v tom k Tomášovi ze zadu přistoupila Aneta a objala ho: „Copak, lásko? Představíš nás?“
Tomášem v ten moment projely všelijaké pocity, ale ani jeden z nich nebyl pozitivní.
Kamile zmizel z tváře úsměv a zakroutila hlavou: „Já…..no……přišla jsem ti jen říct, že…“ snažila se zadržet slzy a pokračovala: „že si nepřeji, abychom se vídali, nebo aby ses stýkal s našim synem. Pět let ti nechyběl, zvládneš to bez něj i nadále. Nic víc po to tobě nechci.“ Otočila se a dala se na odchod.
Tom jí sledoval s otevřenou pusou a snažil se srovnat si myšlenky. V popředí mu však s vykřičníkem pulsovala jedna jediná: „Přece sem Kamila nepřišla, jen kvůli tomu, aby mi řekla tohle!!!!“ Podíval se na Anetu a se slovy: „Hned jsem zpátky.“ se rozběhnul za Kamilou.
Dostihnul ji až téměř u východu z domu. Chytil ji za paži a otočil na sebe. Slzy, které měla v očích, ho rozhodili. Pustil ji: „Proč? Proč, Kami? Vždyť spolu můžeme vycházet. Za tu dobu nebyl jediný den, kdy bych na tebe nemyslel.“ Kamila přikyvovala: „Jo. To jsem před chvilkou viděla.“ Tom sklopil zrak: „Nevěděl jsem, že se vrátím.“ Kamila zavrtěla hlavou: „Běž domů, ať neprochladneš. Mezi námi je prostě konec a musíme se s tím oba smířit.“ Otočila se a odešla. Tom se podíval na své holé nohy a došlo mu, že podlaha, na které stojí, je dost studená. Přesto, že byl bosý, chtěl Kamilu následovat a vše s ní urovnat. Uvnitř sebe ale věděl, že to nemá smysl. Ne, v tu chvíli…

Skrz pytel, který měl inženýr Arnošt Bareš na hlavě, nebylo vůbec nic vidět. Když mu náhle někdo pytel sundal, byl oslepen ostrým zářivkovým světlem.
Pomalu se začal rozkoukávat. Seděl v malé prázdné místnosti na židli a před ním stál muž ve vojenské uniformě. Pytel, co ten muž právě sundal Barešovi z hlavy, hodil na zem a řekl: „Jsem major Roman Cahl. Sháníte peníze pro svůj projekt? Právě jste je sehnal.“ Major se začal usmívat. Barešovi však moc do smíchu nebylo. Hromadilo se v něm čím dál více strachu. Měl spoustu otázek, ale bál se promluvit. Jen tam seděl a zíral na toho muže v uniformě. Zíral na majora Cahla…