ne na sycení...

byl jsem se projít
když tu se ozval zvláštní akord
vesmírných varhan
který se šířil prostorem
odrážel od zdí
rozechvíval tabulky v oknech
a zahlcoval uši
šuměním krve
až mi chvíli trvalo
než jsem si vzpomněl
kde a kdo jsem

něco jako spodní proud
ze kterého se snažíte vyplavat
protože uvnitř něj
nemůžete rozeznat
kde je nahoře či dole
a i když se snažíte nahmatat
nějakou oporu
žádné dno vzpřímeného světa
nelze nalézt
takže je klidně možné
že se vznáším hlavou dolů

našlapoval jsem dál
po vlhkém pergamenu cest
a z jeho mechovitě zmačkaných stránek
při každém kroku
vylétaly nic netušící malé bílé můry

jedna z nich prošla
podivuhodnou transformací
a zaševelila
co by jste mi příteli řekl o upřímnosti

povím vám něco zvláštního
většina lidí považuje upřímnost za zásadní
a pokud to tak není
je to chápáno negací
avšak již ve starých kulturách
byla upřímnost považována za nežádoucí
jazyk by měl s důvtipem a taktem vždy něco skrývat
v takto symbolické mluvě není nic rovné
všechno se vlní
zrovna jako v přírodě také přímky neexistují
každý detail je plný významu
možná skrytého
mnohdy nesrozumitelného
nejde o bezprostřední vyjadřování
je to umění lehkého náznaku
intimní ovzduší šerosvitu
mluvení beze slov
bez prozrazení tajemství
asi jako když vám podám ovoce
aby jste ochutnala
a je na vás objevit jeho chuť či tkáň
jaký by mělo smysl nabídnout vám plod
ze kterého jsem si už ukousl?
to je cesta k poznání
slovo které nic neříká
ale uvnitř obsahuje všechno
prst jenž je prostředníkem
co ukazuje měsíc
abychom se na něj dívali
a mohli tvořit
něco jako umění ikebany
nebo suiseki umění kamenů
které zachycují živou krajinu

umění z nejnepravděpodobnějších
a přesto geniálně prostých věcí
umění stavitelů jako byl Gaudí
jen se koukněte na něco z jeho tvorby

zaklonili jsme hlavy
na obloze se třepetaly hvězdy
které přicestovaly z nejzazších hranic vesmíru
z nepředstavitelných počátků
a jejich světlo sice vypadalo
být rovnocennou součástí
přítomného okamžiku
ale ve skutečnosti
bylo nedozírnou mlhovinou časů
a přízračných prostorů
které zalévaly stráně hor
podivuhodným jasem

v závanu vzduchu
se tetelila Enayim
s nerostnou vůní
dvojího pramene
a já pocítil
že jsou v ní všechny živiny
všechny chutě
vydestilované větrem z vody
soli skal a půdy a listoví
co jsou tou potravou
která mě sytí