z obsidia...

rád se prochází
večer po lese
je téměř neviditelný
jako mihotavá šmouha
chlapík z černého skla
a je skrz něj vidět
jako přes tmavé brýle
temné zákoutí světa
jež promění každého
v kámen nebo led
v sůl nebo chléb

potom sestoupí
skrytou branou
do nitra kopce
a jeho chůze zní
jako karafa křišťálová
co se kutálí
po žulových vrstvách
do samého srdce hory
do míst
kde hoří oheň dnem i nocí
a doběla rozpaluje jádro zemní

stane před tou
horoucí tekutou lázní
ze které jako tetelivý úsměv
dýchne žároví
zakloní hlavu
rozpřáhne paže
horko z výhně do něj vstoupí
konečky prstů světélkují
udělá pár kroků
a chvíli to vypadá
že se rozpadá
ale ve skutečnosti
se vroucí vášní taví
a v jádru nelze říci
jestli se sklo vylévá z něj
nebo on ze skla

prostorem se nese zvuk
který lidské ucho neslyší
vychází z míst
kam lidské oko nedohlédne
z hlubin nebe a vody
z nitra stromů a útrob skal
a současně z hlubin jádra
hlas vycházející
z hrdla světa
tón v tónině tak nízké
že je uchem neslyšitelná
a přesto vám nedá spát

ten tón
je totiž součástí písně
která nemá tvar ani hranice
a proto je nepoznatelná
zahrnuje vše
a ladí se vším
co je v ní latentně skryté

ten tón
co je součástí
klenutých katedrál chórů
jež udržují vesmír
od jeho počátků
v neustálém pohybu

ten tón
je vnímán všemi smysly
zní současně
jako pláč a smích

díky tomu
se ten člověk
každou noc znovu zrodí
a když pak nad ránem
vyjde z lůna
pozemský vánek
co se prohání travou
jej vytvaruje a ochladí