na samotách...

stála skrytá
za kamennou zídkou lemující cestu
od shonu světa

obešel jsem ji dozadu
kde má zahrádku
roste tam merlík
portulák celer
i podivná bylina
s drobně černými
temně rudými kvítky
a drsně chlupatými listy
barvy netopýřích křídel

zahleděl jsem se na stráň
je pozdní odpoledne
po hřebeni kopce
přechází v řadě za sebou čtverka koz
jejich úzké protáhlé stíny
dopadají šikmo před ně
a kreslí na svah
rovnoběžné čáry
jako by to byly loutky
na konci
dlouhých černých tyček
které někdo vede
po hraně jeviště

asi v polovině stráně
sedí na pařezu dívka
lokty má opřené o kolena
jednu ruku stočenou v pěst
na ní položenou bradu
druhou drží před sebou
a na natažené dlani
sedí malý žlutý ptáček
a krmí se semínky bodláku

slyšel jsem pověsti
o její hysterii a šílenství
ale to jsou jen pomluvy
které mají potlačit
a zmrzačit ducha statečných
co svůj postoj nikdy nezmění

vzhlédla ke mně
přimhouřila oči
proti zapadajícímu slunci
přiblíží ruku s ptáčkem ke rtům
cosi mu pošeptá
ptáček přikývne a odletí

ten její pohled byl tak trpělivý
i důvěrně známý
až vzala mou ruku
a pohladila ji

stál jsem před ní
a přitom v její dlani
a oba jsme se nacházeli
v jakémsi nehybném okamžiku
malé zátočině nebo zátiší
stranou
a vlastně uvnitř
všech společných časů
které existují souběžně
a navzájem se prolínají