ze zákopu...

prakticky jsem ještě spal
když mě náhle cosi vytrhlo
srdce prudce zabušilo
myšlenky se rozprchly
jako hejno špačků
vyděšené výstřelem
okolí někdo rozmazal
a postel je najednou
nekonečně velkou

nejdřív mě napadlo
že jsem se scvrknul
ale při podrobnějším zkoumání
tahle teorie neobstojí
tkanina i švy jsou tam
kde mají být
jen peřina a matrace
nemají konce
táhnou se kam oko dohlédne
k úběžníku bavlněného horizontu
se sádrově bílou oblohou

je to nebe nebo strop?
nedá se to rozhodnout
na odpovědi vlastně nezáleží
představil jsem si podsvětí
prašných per a pružin pod sebou
a nahoře bezvýznamnost s nicotou

co teď?

vyjít do nekonečné pouštní běloby
prošívaných dek
nebo přes zrádnou půdu
bažinatých polštářů
může znamenat sejít z cesty
podlehnout sněžné slepotě
a nakonec zemřít vyčerpáním

nebude lepší se zakutat?

zavrtěl jsem se
a pohyb vyloudil z matrace
duté bong

v tom zvuku bylo slyšet velryby
promlouvající z hlubin oceánu

pak jsem si to uvědomil
ono je vlastně jedno
jestli je nějaké místo pohodlné
nebo přitažlivé
obývám ho totiž podle toho
co si slibuji od jeho světa okolního

postavil jsem se
a proběhl kosočtvercem světla slunečního

jeho teplo mě mile překvapilo