Slavík a růže

V nádherné zahradě nevěř či věř,
u malé brány růžový keř.
Pod trámy hnízdo slavík tam měl,
pro jednu růži své písně pěl.

Ač byla celá nádherně bílá,
o rouchu rudém stále jen snila.
Chtěla se povznést nad vlastní původ,
pýcha a marnivost to byl ten důvod.

Slavík ji miloval více než sebe,
tak srdce trápil pro lístky bledé.
I jedné noci rozhodl se k činu;
snad té pyšné lze klásti vinu,

že v prudkém letu hruď k trnu stočil
a bílou růži krví svou smočil.
Lístky tím dostaly teď barvu nachu,
však raněný slavík leží tam v prachu.

Druhý den ráno zahradní víla
mrtvého zoufalce pod hlínou skryla.
A potom na hrob slavičí složila
růži, jež po změně tak mocně toužila.

Teď uschlé plátky jako krev rudé,
svědčí tu o tom, co z pýchy zbude.