Zelený přízrak ožívá (5)

* 5 *

„Sháněl tě tady ten…,“ informovala Juru manželka, hned jak večer
přišel z práce.
„Kdo,“ zeptal se Jura netrpělivě a bylo mu divné, kdo by ho tady
mohl, jen tak, z ničeho nic, shánět.
„No ten…,“ snažila se rozpomenout, „…ten takovej protivnej, takovej
uječenej trpaslík.“
Na chvíli se odmlčela, jako by o něčem přemýšlela, a pak pokračovala
poněkud rozpačitě, „ten co mu říkáte…,“
„Timur,“ dodal a ona přikývla.
„Ano Timur. Tak ten to byl. Nemohla jsem si honem vzpomenout.
Prý je to hrozně důležité a strašně to spěchá.“
Tím nasadila Jurovi brouka do hlavy. Co by mu Timur mohl chtít
tak strašně důležitého, že by to tak spěchalo? Nechce ho dát zatknout.
To se už v téhle době přece jen tak nedělá, jako kdysi, aspoň
ne zcela bezdůvodně. Ale co jiného? Že by mu chtěl donést flašku za
to svezení – to snad proboha ne – Jura s takovou věcí ani nepočítal,
ať už by zastavil komukoli, a v případě Timura tím míň. O jejich rodině
se vědělo, že, ač byli patrně dost zazobaní, se vždycky tvářili,
jakoby i v tom jejich milovaném socialismu, měli s bídou jen na suchý
chleba. A i kdyby, tak by ji tady mohl přece nechat a jeho k tomu
vůbec nepotřeboval.
„To byl úplně sám?“ zmohl se Jura na naivní otázku.
„A kdo by s ním jako měl být,“ zeptala se manželka nechápavě.
„No jestli mě třeba nepřišli zatknout.“
„A za co prosím tě. Něco jsi provedl…?“
„No u něho člověk nikdy neví, nikdy jsem mu nepadl moc do oka,“
konstatoval Jura. „Jedinou útěchou mi může být, že on, ani nikdo
z jejich rodiny mně taky ne. A dneska už za ním nepůjdu. Je skoro
půl desátý, kdoví, jestli bych se k nim vůbec dobouchal. Zítra mám
noční, on dopoledne stejně asi doma nebude, tak nejdřív snad až
pozítří.“
Pořád mu to ovšem vrtalo hlavou. Co za tím jen může vězet?
Odpovědi se Jura dočkal hned druhý den. Odpoledne, právě když
vstával - před noční si chodil vždycky na chvilku lehnout - někdo
zazvonil. Tonička šla otevřít, za dveřmi stál Timur
„Jak se vede dětem?“ byla jeho první otázka.
„Ale, jde to,“ odpověděl vyhýbavě Jura, který mezitím také stačil
ke dveřím doběhnout, a připadalo mu divné, proč zrovna tohle ho tak
zajímá. Nechce jim je odebrat a dát do děcáku? Třeba skrz jejich
tmářská a ideologicky závadná křestní jména. U něj člověk nikdy
neví.
„Mám pro tebe báječnou nabídku,“ pokračoval Timur. „Říkals přece,
že by ses rád odstěhoval někam do vnitrozemí.“
Jura přisvědčil a Timur pokračoval: „Vím tam o jednom pěkným
baráku. Venkov, čistý vzduch. To by tvým dětem přece svědčilo.“
Tohle Jura nečekal. Byl od něj zvyklý na ledacos, a že by mu teď
z ničeho nic chtěl pomoct. Pravda, i takové věci se stávají, co bylo
kdysi, to bylo, tehdy jsme byli kluci, dneska jsme už dospělí…!
„No to mě docela překvapilo. Pojď na chvilku dál, Tonička ti udělá
kafe. Taková věc se musí probrat v klidu. Jedu sice na noční, mám
ale ještě chvilku čas“
„Tady ani není co probírat, to klidně zařídíme ve dveřích,“ odmítl
Timur pozvání.
„V první řadě…,“ vzal si slovo Jura, „v první řadě by mě zajímalo
konkrétní místo, kde to je, dál, jak to vůbec vypadá, a nakonec taky,
kolik za to budou chtít.
„To neřeš,“ uklidňoval ho Timur. Znám tě přece odjakživa a víš
dobře, že bych si nic špatného vůči tobě, ani vůči tvé rodině nikdy
nedovolil.
Tohle Juru dost zarazilo. Timur, který mu jaktěživ nic dobrého neprovedl,
je najednou jako med.
„No dobrá,“ konstatoval Jura, „kolik to ale bude stát? Pokud vím,
ve vnitrozemí tyhle věci stojí minimálně dvakrát tolik, co tady.“
„Jsou to velice slušní lidé. Vzdělaní. On má dobré postavení, je to
vážený člověk a ona… Pracuje ve výzkumném ústavu…“
Ten výzkumný ústav Jurovi mlhavě připomněl nějakou historku,
nemohl si v tu chvíli ale vybavit, v jaké souvislosti. Ale tehdy to bylo
spíš k horšímu, někdo se snažil před všemi předstírat, že je bůhví co,
a ve skutečnosti byl…
Timur zatím pokračoval: „Nejdřív by ti to pronajali, a pak… Pak se
uvidí.“
„Děkuji, seš moc hodnej,“ komentoval Jura, na první pohled lákavou
nabídku, „ale to si musíme nechat projít hlavou. A taky bych to
musel napřed vidět.“
„Já bych v tomhle případě neváhal ani minutu,“ snažil se ho Timur
přesvědčit. „Ale jak chceš. Rozhodni se co nejdřív a dej mi vědět.“
S tím se taky rozešli.
Ještě cestou o tom Jura přemýšlel. Co zatím vězí. Proč je Timur
najednou tak ochotný a má starost o jeho děti. Není za tím zas jen
nějaká čertovina? Přitom si vybavil jistou příhodu z mládí. Jel vlakem
do Děčína, bylo dost plno, zůstal stát na chodbičce. Shodou okolností
se nachomýtl do blízkosti jedné dívčiny, která se mu líbila a docela by
o ni i stál. Jejich rozhovor tehdy dost vázl; ona zřejmě neměla chuť s
ním konverzovat a on už se začínal cítit dost trapně. Nejhorší bylo, že
se odtamtud nedalo ani nikam odejít, aby se pod nějakou záminkou
vytratil a nemusel to celé dál protahovat. K dovršení všeho, najednou
z ničeho nic, ovanul chodbičku nepříjemný odér. I když tam stálo lidí
víc a původce se jednoznačně určit nedalo, nemohl se zbavit pocitu,
že si dívka myslela, že jím byl právě on.
Na další stanici si náhodou všiml, jak ze sousedního vozu vystoupil
Timur. Rozhlédl se po vlaku, a když se jejich pohledy setkaly,
rozzářil se jeho ksicht vyloženě škodolibým úsměvem. Později si to
znovu všechno probral a dospěl k závěru, jak se to asi mohlo odehrát.
Stáli přece na samém kraji chodbičky u dveří do představku.
Stačilo je jen nepozorovaně pootevřít, ulevit si, hned se ztratit a pak
ještě, pro všechny případy, přejít do sousedního vagónu.
Kdyby se mu u toho chtělo aspoň něco stát, pomyslel si tehdy,
trochu i s pocitem trpkosti. Tu holku nikdy nesbalil…