Zelený přízrak ožívá (4)

* 4 *

Večer, když už ležel v posteli, najednou Mojmíra něco napadlo.
Jura Tylišek přece říkal, že jeho synáčkovi zdejší podnebí nedělá
dobře a proto by se s rodinou rád přestěhoval někam do vnitrozemí.
To by se dalo přece krásně využít. A vybavil si, jak asi před měsícem
navštívil svého přítele Standu. Rozhodl se, že si s nimi zajede do
Smutnice, hlavně proto, aby se konečně podíval na zoubek tomu
chlápkovi, co mu tak ležel v žaludku.
Tam se zrovna chystali na nějakou slavnost a lidi z toho byli celí
vedle. Tedy všichni, až na toho, kterého hledali. Ten, jako by tušil, co
se na něj chystá, radši někam zmizel. Příště musejí být obezřetnější.
Buďto si na to vyberou lepší den, nebo se mu nějak pokusí v odjezdu
zabránit. Třeba mu poškodí auto. To by ale museli čekat skoro rok.
I když…
Standa tam má shodou okolností chalupu. Tedy, v zájmu objektivity,
ta chalupa Standovi, ani jeho manželce Růženě zatím nepatří,
patří jeho matce, ale co není, může být. Jeho máma tady stejně už
dlouho nebude. Aspoň to tak vypadá…
A potom ji dostane Standa, a bude to v suchu. O tom se pak spolu
po zbytek dne bavili. Ještě si vzpomněl na své příbuzenstvo
v Hřebčicích. Škoda, že je tehdy nenavštívil, docela by se to i hodilo.
Standu a Růženu určitě budou znát, kdo by je v tom kraji neznal,
pomyslel si s pocitem jisté pýchy na své přátele.
Léta své příbuzné neviděl. Minimálně od osmašedesátého roku.
Tehdy o sobě nějakou chvíli raději ani moc vědět nedávali. Hostašovský,
co s ním máma žila, nešťastně skončil a vůbec to v jejich rodině
začalo vypadat nějak divně. Pak si ještě sestra namluvila chlápka, asi
o třicet let staršího…
Teď je to ale jiné. On je teď Někdo, všichni se ho bojí. A teprve
bát budou! Jen co to všechno pěkně rozjede.
„Tak tady bydlí,“ oznámil Standa triumfálně, když míjeli domek
s mansardou, obklopený poměrně velkou zahradou. „Tady…,“ udělal
si tehdy na zadním sedadle znechuceně, protože zrovna tenhle domek
do jeho představy o tomhle člověku tak nějak nezapadal. Ale
vzápětí nahlas dodal: „Tak už konečně vím, kde to je…“
Měl pocit, že teď už mu nemůže nikam utéct, teď ho bude mít
pěkně pod kontrolou. A udělá všechno, aby mu život hezky znepříjemnil.
Občas vyrazí za příbuznými, a to bude teprve ono.
Vypravil se k jeho domu hned, jakmile vylezli z auta, byl zvědavý,
nemohl se dočkat…
„My to tady s Růžou zatím odemkneme a podíváme se, jak se
nám o to ta bába Popková stará,“ řekl Standa a on souhlasil. Od
domku, kde bydlela Standova matka a kam jezdil se svoji manželkou
Růženou jako na chalupu, to nebylo nijak daleko, cesta mu zabrala
ani ne tři minuty.
Když barák obhlížel, připadal mu v to nedělní dopoledne, nějak
opuštěný. Po zahradě se nikdo neprocházel, aby ho mohl identifikovat,
červený wartburg, podle kterého by poznal, že je na správném
místě taky nikde nestál, leda snad v garáži za domem, ale jak se do
ní dostat…?
Jen jmenovka na zvonku napovídala, kdo tady bydlí. I kdyby to
nakonec byl někdo jiný, než ten, co ho tehdy v tom dešti vezl, tak ten
koho hledá a s kým ještě nemá vyřízené všechny účty, bydlí právě
tady. Shoda jmen je skoro vyloučená, takhle blbé příjmení hned tak
někdo určitě nemá…
Může mu klidně aspoň plivnout na okno, pomatlat kliku blátem
nebo něčím ještě horším…
„Hledáte někoho?“ ozvalo se za ním znenadání, až se skoro lekl.
Ohlédl se: byla to nějaká místní ženská…
„Ne, ne…, děkuji…,“ zakoktal a raději se vzdálil.
Jen aby jim ta ženská neřekla, že to tady někdo obhlížel. Napadlo
ho, že mohl vypadat i dost podezřele. Příště musí být rozhodně opatrnější.
Ten chlap nesmí zatím nic tušit…
Tak co, zeptal se Standa, když se po chvíli vrátil.
„Ále nic, nikdo není doma,“ zareagoval Mojmír otráveně. „Ovšem
nějakej Otakar Konobrž tam opravdu bydlí. A to asi bude on. Aspoň si
to myslím.“
„Jak to, že nejsou doma?“ vložila se do toho Růžena. „Musej bejt
doma! Určitě jsou doma…!“
Ani Standa, ani on na to nic neřekli a tak pokračovala: „Odpoledne
je koncert, tak to určitě neodjeli. Na to přeci všichni smutnický
choděj. Jsou doma, jen byli někde zalezlí. Třeba ještě spěj. Každej
nevstává tak brzy, jako my. Někdo je taky línej a válí se až do oběda
v posteli.“
Na chvíli nastalo ticho.
„To my vstáváme brzy,“ zahalekala Růžena důrazně.
Mojmír ji poslouchal, ale stejně ho nenapadlo, co by tam měl dělat.
Zazvonit na zvonek, ale co, až by někdo otevřel. Třeba by ho
poznali a mysleli by si, že jim přišel za svezení poděkovat. Pak by jim
mohl třeba naplivat do ksichtu a rychle utéct, dřív než by se z toho
vzpamatovali. To by ale nebylo ono. Na ně musí vymyslet něco jiného.
Něco mnohem horšího…!
„De sem Popková,“ vytrhl ho najednou z přemýšlení Standův hlas.
K vrátkům se právě blížila paní, už starší, věk ale nedokázal odhadnout.
„Jak se daří mamince?“ byla její první slova.
„Ále, pořád je v nemocnici.“ odpověděl Standa neurčitě.
„A kdy ji pustí?“ vyzvídala Popková dál.
„No tak to nevím,“ odpovídal Standa a bylo na něm vidět, že nemá
ani moc chuť se s ní na tohle téma bavit. Nebo nemá náladu,
bavit se s ní vůbec…?
Popková se na chvíli zarazila, asi čekala trochu vstřícnější reakci,
ale jak se zdálo, snažila se, aby na ní rozpaky nebyly moc znát. Chvíli
ještě mluvili o všem možném, ale vcelku o ničem. Tehdy z toho jen
vyrozuměl, že když je Standova matka v nemocnici, chodí jí ta bába
krmit slepice a ostatní havěť, zalévá kytky a vůbec se stará o barák.
„Až půjdete maminku navštívit, tak ji ode mne moc a moc
pozdravujte,“ zakončila Popková nakonec svoji návštěvu a vzdálila se.
„To víš, babo, že jo,“ reagoval Standa na její poslední výzvu, když
se domníval, že ho už nemůže slyšet. „Proč bych jí chodil navštěvovat.
Co bych tam u ní v tý nemocnici dělal. O čem bych se tam asi
s ní bavil,“ doplnil ještě.
Mojmír ho tehdy docela chápal. Vždyť ani on se přece se svoji
matkou už téměř nestýkal, byla teď už skoro pořád namočená v lihu,
a pokud měla někdy náhodou nějakou světlejší chvilku, akorát mu
nadávala. Nadávala teď už vlastně úplně na všechno. A jestli je Standova
máma taky taková? To nedokázal posoudit, nikdy ji neviděl.
Pokud ví, tak snad nepije. Ale o to víc může být při smyslech a svému
okolí protivnější. Zrovna jako ta jeho…!
Mezitím Růžena uvařila kafe, posadili se s ním venku na terasu,
tak aby na ně bylo odevšad pěkně vidět.
„Jen ať se Smutničáci podívají, že sem přijeli z města,“ pronesla
důležitě dřív, než ho začali popíjet a ještě se kolem rozhlédla, jako by
se chtěla přesvědčit, jestli se na ně opravdu někdo dívá.
Na zpáteční cestě se před Konobržovým domem ještě jednou zastavili.
Ani nebyli z auta pořádně venku, když se u nich objevila zas
nějaká tetka.
„Jedete ke Konobržovejm?“ byla její první otázka a pak z ní vylezlo,
že nikdo od nich není doma. „V pátek odjeli,“ oznámila.
„Jak to?“ vyjela Růžena nasupeně. „Vždyť je Machkova Smutnice,
tak tady musej bejt!“
„Vy to nevíte? Konobržovi přece každej rok, když je tady ta sláva,
odjedou pryč,“ referovala ta bába.
„ Jak to?“ zopakovala Růžena svůj údiv. „A proč to dělají? To se
jim to nelíbí?“
„Asi nemají peníze na vstupenku,“ pronesl Standa a sám se svému
vtipu hned taky zasmál.
„Asi nemají,“ přitakala Růžena a hned ještě dodala: „Každej nemá
tolik peněz jako my.“ Řekla to hezky hlasitě, snad aby to bylo dobře
slyšet.
K velkému Mojmírovu zklamání, a Standovu a Růženině zřejmě
taky, se tetka neposadila na zadek, ani je nezačala obdivovat, ale
pokračovala dál: „Nevím, ale vždycky před tím někam odjedou. Jinak
jsou to moc hodný lidi. Opravdu hodný! Oba, ona i on.“
Růžena a Standa zůstali trochu zaražení, zřejmě je to dost překvapilo.
Měli, stejně jako on, o Konobržovi zřejmě jiné mínění. Nechtěl
nic říkat a trapné mlčení nakonec přerušila sama ta ženská,
když se začala vyptávat na Standovu matku. Opakovalo se skoro
totéž co před chvílí u jejich chalupy, když přišla Popková. Tahle taky
chtěla, aby od ní Standa maminku moc a moc pozdravoval, a Standa,
stejně jako prve, jakmile ženská zmizela, si jenom odfrkl.
V autě začali přemítat, co bude dál. Docela najisto počítali s tím,
že se Standova máma z nemocnice už nevrátí.
„Ten barák volný nechci nechat a bydlet sem jít nemůžu. Jako
chalupa je to dobrý, ale někdo se o to musí starat a na to já nemám
čas,“ konstatoval Standa. „Je potřeba, aby se někdo staral o slepice,“
pokračoval, „proč bychom měli utrácet peníze za vajíčka.“
„A taky králíci. Ty jsou taky potřeba,“ doplnila Růžena. „Proč máme
kupovat maso.“
Ještě přišla řeč na to, že by nebylo marné, začít pěstovat prase.
Růžena a Standa se nad vidinou zabíjačky úplně rozplývali a Mojmír
by si nakonec dal taky říct. Kdyby ho tedy pozvali. Ale to oni ho určitě
pozvou!
Potom už jen přemítali, kde sehnat správného nájemníka, prodat
to rozhodně nechtěli.
„Napadá tě někdo,“ zakřičela Růžena od volantu a Standa chvíli
mlčel. Mojmír navrhl starou Popkovou, to ale oba rozhodně odmítli.
„Ta by za to určitě něco chtěla a my bychom z toho měli hovno.
My potřebujeme, aby z toho byly taky nějaký prachy,“ pronesl Standa
a Růžena přikyvovala.
Chvíli uvažovali, dát do okresních novin inzerát, nedokázali ale nic
kloudného sestavit.
„Každý, jakmile se dozví, že barák nechcete prodat, ale naopak na
něm budete chtít, aby se vám tam o všechno staral a ještě platil
nájem, si to asi rychle rozmyslí,“ mínil tehdy Mojmír. I když Růžena
byla jiného názoru, nakonec jeho argumenty uznali a ani odpoledne,
když ho doprovázeli na autobus, neměli představu, co podniknou dál.
V autobusu ho napadlo, jak by bylo krásné, kdyby jim tam toho
poskoka dělal právě Konobrž. Ale jak ho donutit, aby se kromě svého
baráku staral ještě o ten jejich a navíc jim krmil slepice a případně
i prase. Zadarmo pochopitelně! Ale v tom případě by na něm už nemohli
chtít, aby jim za to ještě platil nájem. I když by si to Mojmír
v duchu strašně přál, zařídit to tak už dost dobře nešlo. A nějak ho
násilím přestěhovat? Bylo by pěkné, připravit ho o barák, který mu
připadal pro něj moc hezký a donutit ho, bydlet v té Standově haciendě, která naopak vypadá, jako kdyby měla do pěti minut spadnout.
No pokusí se o tom ještě zapřemýšlet. Když ho údajně donutili přestěhovat
se tam do té díry, tak by ho mohli přestěhovat nakonec i do
horšího, řekl si tehdy.
Ale teď tohle! Jura je přímo ideální. Bude rád, že dělá něco pro
své dítě a to ostatní…
To se určitě nějak vytřííbí samo. Hned zítra Standovi napíše.