Zelený přízrak ožívá (2)

* 2 *

Mojmír došel až na samý okraj města, a byl stále víc rozladěný.
Stopoval už asi půl hodiny a pořád nic. Vypadalo to naprosto beznadějně.
Navíc lilo jako z konve a on byl teď i pořádně promočený.
Voda mu stékala z vlasů do obličeje, skoro ani neviděl a začínala mu
být i zima. A přitom má tohle počasí docela rád. Co rád! Přímo ho
miluje! Dělá mu dobře, když takhle cáká, každý se utíká schovat před
deštěm a je naštvaný, ale zrovna v tuhle chvíli se mu to nehodilo.
Jako kdyby se všechno chtělo obrátit proti němu. Ušel v dešti snad tři
kilometry. Co když to takhle půjde dál…? Na to raději ani nemyslel.
Nejradši by se vrátil, vyhledal někoho, kdo by ho pochopil. Ale koho?
Je v cizím městě, nikoho tady nezná. Kdyby aspoň nebylo po pracovní
době. Na žádném úřadu by stejně nikoho spřízněného už asi nenašel.
Dostat teď do ruky toho průvodčího, co ho vyhodil z vlaku! Mladý
kluk, vypadal jako študák na brigádě. Myslel si, že to s ním nějak
skoulí, ale nepovedlo se to. Pokoušel se mu něco naznačit, tím ho
proti sobě ale ještě víc popudil. Průvodčí byl nekompromisní: zaplatit
nebo vystoupit. Zkusil to jinak. Jestlipak ví, že se tady - nebo na
studiích, jestli ještě studuje - fláká za jeho peníze. Nic s tím nedokázal,
nikdo ze spolucestujících mu přizvukovat nezačal, nikdo se ho
nezastal. Na příští stanici musel vystoupit. Ještě, že to byl rychlík a
stavěl až tady! Chtěl si na průvodčího stěžovat, výpravčí dělal, že na
něj nemá čas a nějakého vyššího nadřízeného se mu najít nepodařilo.
Rozhodl se, že napíše stížnost. Na služebním papíře s hlavičkou, a to
se teprve všichni pořádně leknou…
Zas kolem projelo několik aut, v duchu si říkal, že stopování raději
už nechá…
Najednou si všiml, jak jedno červené - odhadl to na wartburga -
zajíždí ke kraji. Rozběhl se za ním…
„Kam jste se to vydal v tomhle příšerném počasí,“ zeptal se ho řidič,
když se Mojmírovi po krátkém lomcování konečně podařilo otevřít
zadní dvířka a nasoukat se dovnitř.
„Ale…,“ zamumlal, po chvíli se ale osmělil a vyhrkl: „Nejedete náhodou
do Děčína?“
„Ne, tak daleko ne, jen tady kousek,“ odpověděl řidič. „A kam
byste potřeboval? Mohu vás odvést až do Viničné. Třeba k vlaku. Do
Děčína odtamtud jezdí i autobus. A pak, tam si můžete zas něco
stopnout. Aut tím směrem odtamtud jezdí taky víc…“
Řidič nevěděl, že nemá v kapse ani vindru, takže nechce o vlaku
nebo autobusu nic slyšet, a navíc ho z vlaku jako černého pasažéra
dneska už jednou vyhodili. Aby šel v tom dešti znovu na stopa? Kolik
aut ho minulo, než zrovna tenhle se nad ním slitoval…
Zastavili u závor. Řidič se otočil a Mojmír se zarazil. Jeho obličej
mu byl nějak povědomý. Odkud ho zná? Neviděl ho snad už někdy…?
„Vy jste z Děčína?“ pokusil se řidič o další rozhovor.
„No skoro,“ odpověděl Mojmír. „Vy to tam znáte?“
„Tak trochu, několik let jsem tam bydlel. Než jsem se oženil.“
„A pak?“ zeptal se Mojmír zvědavě.
„Pak jsem se ocitnul tady.“
„A proč?“ chtěl se ještě zeptat, ale vzápětí mu přišlo, že by jeho
otázka mohla vyznít dost přihlouple. Proto jen vyhrkl: „Dobře, odvezte
mě tedy do Viničné.“
Řidič kývnul a dál už jeli potichu.
Náhle si Mojmír ještě vzpomněl: „Nevíte náhodou, kde je ve Viničné
Jodasova ulice?“ zaječel do ticha.
„Tak to náhodou vím. Vy tam někoho máte?“
„Ano, mám tam známé. Dobré známé. Moc dobré známé,“ gradoval
svoji odpověď. „A víte co. Odvezte mě až do té ulice!“ Použil
rozkazovací způsob, aniž by se namáhal, pronést aspoň slovo prosím,
nebo kdybyste byl tak laskav. Ten dědek mu stále někoho připomínal,
a rozhodně ne nikoho, na koho by měl vzpomínat v dobrém. Když si
nemůže vylít zlost na tom pravém, tak ať to pocítí aspoň někdo, kdo
se mu podobá. Ať je tenhle chlápek kdokoli, má smůlu že vypadá
zrovna takhle …!
Řidič, jakoby četl jeho myšlenky, jen řekl: „Máme dost naspěch,
a navíc, tam je to nějaké rozkopané, myslím, že je tam dokonce
objížďka. Ani nevím, jestli se dá do té ulice teď vůbec vjet…“
„Ale Otouši, zas tak moc nespěcháme. A nikde tam žádná objížďka
není, to si pleteš,“ vložila se do toho paní, co seděla na předním
sedadle vedle, zřejmě manželka.
Aha! Teď Mojmírovi konečně došlo. Tak on se jmenuje Otouš!
A ještě by se chtěl, holomek jeden, na něco vymlouvat, pomyslel si.
Buď je to vzácná shoda křestního jména a toho jeho ksichtu, nebo je
to opravdu on. Tomu přece taky říkali Otouš. A s ním má jeho rodina
ještě nějaké nevyřízené účty! No co, až bude vystupovat, zapíše si
espézetku a dál se uvidí…
„Kde ty se tady bereš?“ přivítal ho Standa, když přišel otevřít. „Jak
zazvonil zvonek, čekal bych kohokoliv, ale že to budeš zrovna ty.
Koukám, že seš celej promoklej, pojď dál, ať oschneš…“
Mojmír pozvání neodmítl, ostatně s ním i stoprocentně počítal.
Večer ještě něco popili, probrali pár věcí. Zavzpomínali, jak se prvně
setkali. Bylo to na jedné odborářské rekreaci. Manželský pár, družní,
přátelští. Na závěr kulturní večírek, takový malý karneval. Standa se
převlékl do ženských šatů…
Domů se mu nakonec ani moc nechtělo, ale co mohl dělat. Standa
si ho u sebe nechat nemůže, to by se asi Růžena tvářila dost divně.
I když…
Ostatně to mohlo dopadnout i jinak. Růžena mu začala něco naznačovat,
stejně, jako tehdy na té rekreaci. No, nedá se nic dělat,
dovolená už končí…
Ráno ho ještě dovedli na autobusák, půjčili peníze na cestu a pak
oba odešli do práce. Měl ještě skoro hodinu čas, prošel se trochu po
městě. Autobus přijel krátce po půl sedmé, podařilo se mu v něm
získat i místo k sezení…
Krajina kolem ubíhala a on přemítal nad událostmi posledních
dnů.
Všechno zlé je pro něco dobré, pomyslel si. Kdyby z něj ten mladíček,
co se s ním na rekreaci seznámil a o němž si nějaký čas myslel,
že je naladěný na stejnou vlnovou délku jako on, protože tak na první
pohled vypadal, nevytahal všechny peníze a nakonec se tiše ztratil,
byl by teď už doma a nepotkal se znovu se Standou. Takhle si s ním
a s Růženou aspoň hezky popovídal a probrali spolu i některé věci.
Přešla ho i zlost na průvodčího, co ho vyhodil z vlaku.
Autobus uháněl po rovné silnici a on si to teď snažil v hlavě srovnat.
Byl ten chlápek, co mu zastavil skutečně tím, koho myslel? Když
ho Růženě a Standovi popsal, shodli se, že asi ano. Červený wartburg,
kdysi žil v Děčíně, nebydlel přímo ve Viničné, ale zřejmě někde
poblíž. Tak to má dědek pěkně smůlu.
Standa se ještě pokusí zapátrat, sám pochází z nedaleké vesnice -
Smutnice se to jmenuje - a ten dědek, jestli je to tedy on, bydlí taky
právě tam. S největší pravděpodobností to ale on je! Bože, jak je svět
malý…!
Tak jsme ho ptáčka chytili. Škoda, že na to nepřišel sám už
v autě? To by si ho pěkně podal…
Ale i tak, já mu ještě ukážu! O mámě dal kdysi roztroubit, že mu
poslala rodiče do koncentráku a taky, že mu nechala zabít bráchu…!
Ale jeho brácha utekl za kopečky, tady mu to nevonělo, a teď by
osočoval druhé, tak je to…!
A pak si spolu s tím jeho vykutáleným bratříčkem umanuli, že si
budou hrát na strašidla. Tedy asi jeden z nich. Který, to se nepodařilo
nikdy zjistit. Nebo oba dva a střídali se. Nešlo proti nim ani nic podniknout.
Byl podzim v osmašedesátém, to se nikdo z jejich rodiny
nemohl pomalu ani objevit na ulici, lidi by je snad v té době dokázali
i zmlátit…
Hostašovský, co žil s matkou z toho začal pít a máma potom taky.
Hostašovského nakonec přejel vlak.
Kdo ví, jak to doopravdy bylo? Co když ho pod vlak hodil tenhle
dědek. Nebo jeho brácha. Nikdy se sice nepodařilo, přijít mu na stopu…
A pokud ho tam jeden z těch dvou nehodil, tak ho aspoň k té sebevraždě
dohnali…
„Věčně si stěžuje a do všeho reje,“ upozornil Standa, „a nic mu
tady vlastně nechybí. Má kde bydlet, práci přesně takovou, jakou si
zaslouží, dokonce si pořídil auto…“
Má smůlu, že se známe se Standou. Ten na něj má taky pifku,
a když my dva se spojíme…!
Máma pochází z Hřebčic, a to je jen kousek odtamtud. To je ale
náhodička! Ještě tam žije pár příbuzných, snad by nebyl problém,
někdy se za nimi vypravit.
Kolébavá jízda ho začala pomalu uspávat…
„Mladíku, vystupte si,“ zahřmělo nad ním znenadání.
Když se probral, spatřil řidiče autobusu.
„Co se tváříš, jako bys neuměl do pěti počítat,“ pokračoval dost
nasupeně řidič, který teď přešel rovnou k tykání. „Jízdenku máš jen
sem, myslíš, že si tě nepamatuju. Takový, jako seš ty, dobře znám.
Koupěj si někam jízdenku a pak dělaj, že spěj, aby mohli jet dál
zadarmo…“
Mojmír se zvedl, zahanbeně vystoupil a v zádech cítil bodavé pohledy
ostatních cestujících.