Zelený přízrak ožívá (1)

* 1 *
Hudebníci dohráli skladbu a tanečníci se rozešli ke svým stolům.
Jura se podíval na hodinky: bude půl jedenácté, za chvíli se určitě začnou
někteří zvedat a jemu znovu nastane služba taxikáře. Bude to
aspoň lepší, než tady sedět, popíjet colu, koukat do pitoma a mít
pocit promarněného času.
Znovu se přistihl, jak se bezděčně dívá na druhý konec sálu.
Rychle otočil hlavu, aby si toho snad někdo nevšiml, nebyl si ale jistý,
jestli hlavou zase netrhl moc rychle a tím naopak na sebe neupozornil…
Mladá žena, co seděla na samém konci sálu a usrkávala ze skleničky
červené víno, stále zaměstnávala jeho myšlenky. Nechtěl se
pořád dívat tím směrem…
Aby vstal, došel k ní a rovnou se jí zeptal, to si netroufl. Kdyby
seděla sama! Nebo aspoň s nějakými jinými ženami…!
Ale byl tam s ní muž. Asi manžel? Nebo někdo jiný…?
Hudba znovu spustila, chlapík, co ji doprovázel, se zvedl a šli spolu
tančit.
Otráveně upil colu…
„Odvezl bys nás?“
Jura se otočil. Nad ním stál starý Kopáček, byl na oslavě
s manželkou, a s nimi ještě jeden manželský pár. Zřejmě je to už
dost zmáhalo.
„Jistě,“ odsunul sklenici…
Cesta do Šenova a zpátky mu zabrala skoro dvacet minut. Když se
vrátil, vzadu u stolu už nikdo neseděl.
Kdo bude ještě chtít odvézt?
Cítil se dost unavený, nejradši by se viděl v posteli. Měl po denní
směně, ráno brzy vstával, dvanáct hodin lítání…
Předtím aspoň ve skrytu duše doufal, že se ta žena z konce sálu
s tím svým amantem nějak domáknou, že tady obstarává rozvoz a
požádají ho, aby je taky odvezl. Auto tady patrně neměli, oba něco
popíjeli…
Mohla to být ona, nebo ne? Tolik mu jeho platonickou lásku ze
školních let připomínala. Kolik od té doby už uběhlo času…?
Někdo - a Jura si byl dnes už zcela jistý, že ví kdo - se ho snažil
před jejich rodinou pošpinit. Dřív, než mohl věc dát do pořádku, se
s rodiči odstěhovala…
Pak ji potkal asi za čtyři roky. Měla u nich ve městě nějaké příbuzné,
a jak později zjistil, občas za nimi i přijela. Jak je možné, že se
do té doby pořád jen míjeli…?
To už z ní byla slečna, asi by ji vůbec nepoznal, nebýt toho, že na
ni kdosi zavolal jménem. Když se na ni tehdy pozorně podíval, docela
bezpečně rozpoznal její rysy tak, jak si je pamatoval z dřívějška.
A dokonce i charakteristické pohyby, které mu utkvěly v paměti.
Odešla s nějakou paní, byla to její teta, ale to v tu chvíli ještě nevěděl.
Nechtěl se mezi ně vtírat…
Za pár týdnů ji pak náhodou potkal znovu. Vracel se z denní směny,
z malé stanice, kde tehdy jako začínající výpravčí sloužil. Cestou
musel přestupovat, čekal na svůj vlak a ona se tam taky objevila. To
už věděl, kde bydlí, to město ostatně nebylo odtamtud daleko…
Na sobě měl erární uniformu, nohavice u kalhot jak Rusák, ani
čepice mu zrovna dvakrát nepadla. S kalhotami se nic dělat nedalo,
ale aspoň tu čepici…
Zašel nenápadně za roh a nacpal ji do tašky. Když se vrátil, právě
přistavili její vlak a ona v něm zmizela…
Tehdy ji viděl naposledy. Kolik je to let? Tak strašně to letí…!
Mezitím se stačil oženit, má vcelku šťastné manželství a tři syny.
Jako výpravčí vystřídal několik stanic, teď ho přeložili na hlavní tah,
konečně snad dostane byt…
Někteří spolužáci už získali pěkné postavení, ale on to dál dotáhnout
nemohl, chyběl mu rudý certifikát. Nenaříkal si, smířil se s tím.
Když pánbůh dá a nic neprošvihne - při své práci je pořád jednou
nohou v kriminále - když si při těch nočních a hrůze přesčasů zachová
zdraví, tak snad takhle vydrží až do důchodu…
Hlavně, aby to nebylo horší…!
Bývalí kolegové z Kanice ho přemluvili, aby přijel na dnešní oslavu
a pak je rozvozil domů, protože v noci jim už nic nejede. Věděli, že
nepije, tak mu to nebude vadit a oni si naopak můžou trochu dopřát…
A teď na té oslavě… Byla to ona? Ta, která mu tolik připomínala
jeho dávnou lásku. Dost možná? Co by tady sice dělala, ale svět je
malý…
Přišla s manželem (nebo s dobrým přítelem?) - tedy nejspíš - a
zřejmě patřili ke známým těch muzikantů, co jim tam vyhrávali.
„Odvezl bys nás?“
Jura zvedl hlavu. Starý Smetana s manželkou se už chystali na
odchod.