Putování v krajině srdce

Jednou nad ránem, když jsem ještě spal,
můj duchovní pomocník ke mně zavítal.
„Vstávej duše z těla schrány,
otevřeme pevné brány
a půjdeme v srdce dál.“

Však můj duch se těžce zvedal,
neb mu rozum dlouho nedal,
nahlédnouti v srdce kraj.
U vstupu tam byl drát s bodci,
aby žádní cizí chodci
neuzřeli nitra taj.

Zranil jsem se do krve,
když jsem sáhl poprvé
na překážku v srdci bráně.
Však přec se jen podařilo
tehdy nápravy mé dílo;
můj vůdce mi stiskl rámě.

Tak jsme vykročili spolu
na tu stezku jdoucí dolů,
která vedla v srdce střed.
„V tajích nitra máš teď číst,
tím, příteli, si buď jist,
rychle hledej cestu vpřed.“

Takto ke mně hovořil,
bych hlouběji se ponořil
pod hladinu černé tůně.
„Voda ta je plodem sklonů,
které duši vedou k tomu,
že pod panstvím temna stůně.“

Když jsem první ponor zkusil,
málem jsem se hned udusil,
sotva jakýs obraz zřel.
Já pod bílým plachtovím
stál tam s bičem nachovým
a veslařů záda dřel.

Nebylo to z nenávisti,
(tím si buďme dnes již jisti),
že jsem konal toto dílo.
Plnil jsem jen povinnost,
by kapitán neměl zlost
a tempo lodi rychlé bylo.

Druhý ponor - život jiný,
kdy jsem sbíral zátěž viny;
kazatelem tenkrát byl.
V kazatelně často stál,
místo abych miloval,
na své bližní oheň dštil.

Nezaslechli milá slova,
má řeč jako zobec klová
v jejich duše žíznící.
V domnění že sloužím Pánu,
rozdával jsem ránu... ránu...
já - vůli církve plnící!

Když se třetí ponor zdařil,
náhle v dáli jas zazářil
a já vyšel z vody pryč.
Přede mnou teď schodů sto
těmi musím najisto
vzhůru, kde je k srdci klíč.

Každý schod byl plný špíny -
zřejmý obraz staré viny,
kterou s sebou stále vleku.
Tak jsem dlouho putoval
na tom stém pak náhle stál
a můj duch tam skončil v kleku.

Zlatá růže na vrcholku
a můj vůdce bez okolků
k té kráse mne rukou zval.
„To je cílem naší snahy,
daruj růži trochu vláhy,
aby mohla kvésti dál.“

Duše klesla v bouři vzlyků,
přes rty plynou slova díků,
slzy zlatou růží zkrápí.
Už je tomu delší čas -
rád bych se tam vydal zas.
Zdali kvete, to mne trápí.