Skrze nebe

Kříží skrze nebe,
trhá mraky oblohou.
Neví, jestli doletí.
Neví.
Avšak tuto pannu nebohou,
letíc lehce nad námi,
vidím tady potřetí.
Tváří se jako postrach osudu.
Říká létu – Nebudu…
Nebudu tady dlouho.
Ačkoliv vynecháme podzim,
i jaro.
Nebudu tady dlouho.
Ačkoliv pošleme pryč ptáky,
i slunce.
Nebudu tady dlouho,
ty rozverná touho,
co nestačily ti polibky v třešňovém objetí.
Teď musíme tu počkat spolu.
Do léta.
A do rozkolu,
než se zlomí kletba má.
Mějte se mnou slitování,
já povinnost tu ještě mám.
Vezmu s sebou pár životů,
ptačích, lidských, které znám.
Za půl roku,
navrátím vám vaše staré dobré já.
Počkám někde v zákoutí.
Sledovat pak budu ráj,
co na zemi propukl bez mrazů,
i trávy potřísněné bílou smrtí.
Bílou smrtí.
Pak křížit skrze nebe,
a trhat mraky oblohou.
Budu.
Opět.
Skrze nebe trhat mraky,
bruslit mrazem nad vodou.