Krátkozrakost smrti

Chladný stín natahuje ruce
dveře skřípají, když do nich vzchází,
za každým krokem ozvěna zní.
Dým stoupá od jeho úst,
jeho srdce bije pravidelně a silně
jako kostelní zvon odbíjí celou.

Dívka stojí u okna a hledí
jak slunce svými paprsky dává sbohem.
Loučení s dalším promarněným dnem.
Nemůže se otočit,
ač vábena temnými silami jest,
kráčí neustále vpřed.
Ač lapena,
udělá další krok,
osudový krok do prázdna.
Slyšet je už jen ozvěna.

Krátkozrakost její smrti,
k zamyšlení mě nutí.
Kdy se to stalo,
že pevná půda pod nohama se ztrácí?