NEBESKOU PRAVDOU
111. BÁSEŇ Z MÉ ROZEPSANÉ SBÍRKY - NA DOSAH DLANÍ; BÁSEŇ JE VĚNOVÁNA MÉ KAMARÁDCE, EVIČCE S.
» autor: West |
Ještě nikdy jsem tolik něhy nenapsané
nevložil do retů Tvých
mé oči se smějí s modlitbou
slunce zapadajícího
kdy uléháme v háj
když zhasly světla v sále
byli jsme konečně sami
tak vracím čas
kdy naše blízkost pršela z nebe
nepřeji si nyní to naše naposledy
vždyť to dávno víš
co bych chtěl
o co tu kráčí
tou vyšlapanou cestou do pohádek.
Ze kterých nechceme realitu.
14.8.2017 15:45
nevložil do retů Tvých
mé oči se smějí s modlitbou
slunce zapadajícího
kdy uléháme v háj
když zhasly světla v sále
byli jsme konečně sami
tak vracím čas
kdy naše blízkost pršela z nebe
nepřeji si nyní to naše naposledy
vždyť to dávno víš
co bych chtěl
o co tu kráčí
tou vyšlapanou cestou do pohádek.
Ze kterých nechceme realitu.
14.8.2017 15:45
Tipů: 6
» 13.09.17
» komentářů: 4
» čteno: 464(7)
» posláno: 0
» nahlásit
» 13.09.2017 - 15:04
Tara: Pro rozkoš se i trpí, to každý moc dobře ví a zná. :-) Děkuji Ti, že jsi zavítala, KAMARÁDKO, BÁSNÍŘKO. Přeji Ti krásné odpoledne.
LUKÁŠ WEST ŠPRTA
LUKÁŠ WEST ŠPRTA
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Z OÁZY DO REALIT | Následující: JAHODY ZA VZPOMÍNKY