Žebrák a ponocný

Bylo nás hodně – stromů zde v aleji.
Teď jsem tu sama, já lípa stará,
na podzim lidé sestry mé zrubali.
Ale než naříkat, povím vám raději
příběh, co řekla mi pohřební kára -
o bratrech, kteří den co den doufali,
že jednou lidé k lepšímu se změní.
Krásné a radostné dětství oba měli,
bratři zrozeni z chudobné matky,
než pravou tvář světa skutečně poznali.
Ač vlastní cestou jíti jen chtěli,
pořád se museli držeti zpátky,
však prostí a čistí v nitru svém zůstali.
Takových lidí již dnes mnoho není.

Pak jejich cesty jednou se rozešly,
a kroky z domova každý si sčítal,
když v cizích krajích štěstí své hledali;
chtějíce nalézti Pravdu a Lásku.
Ty stezky bludné zdaleka obešli,
a ač ponurý svět kolem je vítal,
hříchu i žádosti v srdci svém neznali;
nikdy si nevzali z přetvářky masku.
Do města prvý i druhý dorazil,
kde vládl bezohledný král,
jenž heslo Mamon na štítu si nesl.
On dceru Ješitnost v paláci měl;
s ní pravdu a lásku ve městě porazil.
Hned na to Pýchu za ženu si vzal.
tam mnohý z lidu do kolen klesl,
a ve své slepotě sloužit mu chtěl.

Tak jeden z bratrů skončil zde žebrákem,
druhý pak ponocným se stal.
Oni v tom městě nikdy se neviděli,
v zčernalých uličkách, blátě a smetí.
Ani jeden z nich nechtěl být žoldákem,
poslouchat rozkazy, jež dával král.
Nebyli šťastni, když zvony zněly,
zde svátky jiné občané světí.
Sláva, peníze, pocty a zlato,
všechna ta pozlátka tohoto světa,
kterými lidé úspěch teď měří;
ochotni duši navěky ztratit.
Toto vše jim nestálo za to.
V mysli jim tanula matčina věta:
„Ten spásy dojde, kdo v Boha věří
a žádnému zlu nelze to zvrátit.“

Město přikrývá peřina navátého sněhu,
vítr všem hraje symfonii rampouchů
a vrány stále krouží nad hlavami.
Jsou si na dohled, či každý na jiném je břehu?
Vždyť i zítra kněz na pohřbu padouchů
dlouhou řeč zakončí slovy „Pán s vámi.“
A tichem jde s lucernou ponocný.
Bílý sníh mu vrže pod nohama,
na zarostlé tváři drobné vločky tají
a svítilna žluté světlo vrhá.
Žebrákovo lože - zatuchlá sláma,
a znavené oči smutně se ptají,
zda na lepší den naděje trvá,
když celý svět dnes zdá se nemocný.

Půlnoční hodina dávno již minula,
mráz vzory své do ledu vryl
a ponocný za sebou město teď nechal.
Do širé dálavy cesta se vinula,
když jeho tělo čerstvý sníh skryl,
snad za lepším zítřkem nad ránem spěchal
…vyhaslá lucerna dosud tam leží.
Mrtvého žebráka druhý den našli,
s úsměvem na rtech opustil Zemi;
ze státních peněz pohřeb se konal.
Nikdo mu nedal věneček s mašlí,
nehyzdí ulice, to se prý cení,
pro nezájem okolí v samotě skonal.

A Boží mlýny den za dnem běží …