Setkání s přítelem (1944)

„Zdravím tě, Vallo.“
„Dobrý den, pane poručíku“, pomalu jsem se zvedl z nemocniční postele.
„Soudruhu, soudruhu poručíku, Vallo. Jak se vede?“
Aby ses nepodělal, bolševiku, pomyslel jsem si. „Ale, ruka bolí jak čert. Zatracený fricek, ďas aby ho spral…“
„No, toho odstřelovače včera dostal Saša. Přímo do hlavy – bum. Dlouho nám pil krev. Ale…“, poručík se odmlčel.
„Co, ale?“
„Průzkumníci u něho něco našli, mohlo by tě to zajímat“, podal mi pomačkaný list papíru. „Je tam tvoje jméno.“
S podivným pocitem jsem začal číst:


Toť osudu zvláštní rydla -
hledě včera přes mířidla,
příteli můj, poznal jsem tě.
Já v německém stejnokroji,
ty v ruském ses chystal k boji,
v čtyřicátém čtvrtém létě.

Je to tedy zvláštní věc,
já Lotyš, ty Estonec…
každý cizí zájmy hájí.
Jako chlapci jsme si hráli,
s dřevci spolu bojovali,
jak rytíři z dávných bájí.

Chtěl jsem těch sto metrů přejít,
u řeky se s tebou sejít,
tam nad pruty mlčet zas…
Pak jsem pušku zamířil,
tvoji paži prostřelil,
okopu tě skryla hráz…

Možná tě můj příteli
příště někdo zastřelí
či já skončím s dírou v čele.
To je všechno v Božích rukou…
však nebudu trpět mukou,
že jsem střílel na přítele.

Kéž jen tě zraněná paže,
nyní ochránit dokáže,
před bitevní krutou vřavou.
Snad sejdeme se v lepším čase…
Já budu ten poražený,
ty ověnčen marnou slávou.

„Tak?“, poručík ke mně přiblížil obličej.
„Jmenoval se Karlis, Karlis Jakovlevs“.