Tíha obyčejnosti

Na bosých nohách jsi přišla,
na bosých nohách jsi tančila.
Tik tak.
Klap klap.
Kolik ti musím ještě nadělat zla,
abys mé myšlení pochopila?
Na bosých nohách obyčejné holky,
co z těch nejvíc vděčných povstala,
tančíš teď na nich a snažíš se o respekt,
abych já tě do pekla poslala.
Tik tak, tik tak.
Už ti zvoní hrana, už ti stoupá tlak.
. . .
Nohy, peklo, dobrota, světlo.
Zhaslo.
Možná navždy.
Možná se rozuteklo,
a teď hledá jen skrýš, kam by položilo,
tělo člověka, co si moc neužilo.
Klap klap.
Zaklapla vrata vraha.
Nač je ta pokora, nač je ta snaha?
Je u jejích dobrých slov nějaká váha?
A nač je ta obyčejnost, která je přítěží?
Tik tak, tik tak.
Hodiny už jí přesný čas neměří.
Vyprchal éter a vyprchal čas.
Tik tak.
V hlavě mišmaš.
Zaklapla za sebou potichu dveře.
Aby nerušila ani jejím odchodem vleže.
. . .
Snad máte alespoň jedinkrát radost.
Že jsem moc nerušila…
Na vaši žádost.